Článek
Naše farnost byla vždycky moderní a přátelské místo. Lidé tam chodili v džínách, šatech, dokonce i v tričkách, zvláště na bohoslužby pro mládež. Nikdo nebyl neuctivý, jen jsme se všichni cítili pohodlně a vítaně. Já jsem obvykle nosila dlouhé sukně nebo elegantní kalhoty a hezké halenky. Nic vyzývavého, nic křiklavého. Přesto to zjevně nebylo dost dobré pro jednu konkrétní starší dámu z farní rady, paní Blažkovou.
Paní Blažková byla samozvanou strážkyní morálky. Byla známá svým jedovatě sladkým úsměvem a tichými, ale o to ostřejšími odsuzujícími poznámkami. Už nějakou dobu jsem si všímala jejích nesouhlasných pohledů, ale rozhodla jsem se je ignorovat. Až do jedné neděle po mši.
Odchytila si mě u východu. „Zlatíčko,“ začala tím svým typickým, blahosklonným tónem, „chtěla jsem tě jen povzbudit, abys se oblékala trochu vhodněji. Měli bychom vždy vypadat co nejlépe pro Pána.“
Byla jsem zmatená. Podívala jsem se na sebe. Měla jsem na sobě dlouhou tmavě modrou sukni, zastrčenou bílou halenku a baleríny. Zeptala jsem se jí, co přesně je na mém oblečení nevhodné.
„Není to špatné,“ odpověděla a přeměřila si mě pohledem. „Ale, víš… není to tak úplně svatý oděv. Zkus se zamyslet, co by sis oblékla, kdyby Ježíš seděl v první řadě.“
Její slova ve mně rezonovala celou cestu domů. Nejdřív jsem byla naštvaná na tu její drzost a pokrytectví. Ale pak se můj vztek proměnil v inspiraci. Chtěla po mně, abych se zamyslela, co bych si oblékla pro Ježíše? Dobře. Dám jí přesně to, co chce.
Následující týden jsem strávila přípravou. Nebylo to snadné. Musela jsem navštívit půjčovnu divadelních kostýmů a několik second-handů. Ale výsledek stál za to.
Další neděli jsem do kostela dorazila v tom nejvíc přehnaném církevním oděvu, jaký si lze představit. Měla jsem na sobě dlouhý, černý sborový hábit sahající až na zem. Na rukou bílé rukavičky. A na hlavě? Obrovský klobouk se širokou krempou, ozdobený umělým ptáčkem a malým závojem přes obličej. V ruce jsem svírala starou, v kůži vázanou Bibli, a samozřejmě nechyběly ani silonky a boty na nízkém podpatku.
Vypadala jsem, jako bych se chystala buď kázat, být pokřtěna, nebo cestovat časem do roku 1954.
Když jsem vešla dovnitř, lidé na mě zírali. Jeden z uvaděčů se mě s vážnou tváří zeptal, jestli jsem nový člen duchovenstva. Někdo za mnou si šeptal: „Je v nějaké divadelní hře?“
S hlavou vztyčenou jsem prošla uličkou a záměrně jsem si sedla do lavice blízko paní Blažkové. Ta na mě jen zírala s otevřenou pusou a výrazem naprostého šoku. Byla tak ohromená, že se zmohla jen na strohé, vykoktané: „Dnes vypadáš velmi… uctivě.“
Zářivě jsem se na ni usmála. „Děkuji! Říkala jsem si, že přesně takhle by si Ježíš přál, abych přišla.“
Její tvář byla k nezaplacení. Věděla, že ji chytila do její vlastní, svatouškovské pasti. Nemohla říct ani slovo. Byla poražena svou vlastní logikou.
Další týden jsem se vrátila ke svému obvyklému oblečení. A paní Blažková? Ta se mi od té doby vyhýbá velkým obloukem a už nikdy nepronesla jedinou poznámku na téma mého šatníku.
