Článek
Začněme tím, že svého kocoura miluju víc než cokoli na světě. Ačkoli teď zrovna nespí v mé posteli, pořád je to můj parťák. A právě tahle bezmezná láska nás dostala tam, kde jsme dnes.
V lednu jsem adoptovala Otu, jedenáctiletého, devítikilového cvalíka. Zamilovala jsem se na první pohled. Jeho poslední rodina ho vrátila do útulku po půl roce, protože chytil blechy. Když jsem si ho brala, byl odblešený, ale s sebou si nesl řadu dalších zdravotních problémů. Po několika návštěvách veterináře se ale zdálo, že je na nejlepší cestě. Věděla jsem, do čeho jdu, když si beru starší kočku. Jen jsem netušila, jaké nekonečné možnosti pekla se přede mnou otevírají.
Začátkem února začal Ota kašlat a přestal kakat do svého záchodu. Čůral tam dál, ale vždycky z něj okamžitě vystřelil. Kakat začal na dřevěnou podlahu v mé garsonce, za což jsem vlastně byla vděčná, a hned potom se běžel schovat pod postel. Začínal hubnout, což jsem brala jako dobré znamení.
Znovu jsem ho vzala k veterináři. Už pošesté za měsíc a půl. Měl za sebou vytržení poloviny zubů, zánět v tlamě a klystýr kvůli zácpě z opiátů. Teď to byl ten kašel. Zeptala jsem se, jestli by nemohl mít červy. Veterinář se na mě podíval a řekl: „Já vím, že se snažíte být dobrá majitelka, ale pravděpodobně má jen alergii a tohle je behaviorální problém. S tím se možná budete muset naučit žít.“ Všechny mé diagnózy z Googlu byly doteď správné, ale co už. Koupila jsem čističku vzduchu, luxovala a uklízela jako posedlá.
A najednou, koncem minulého týdne, jeho kašel skoro ustal a mně začalo být příšerně zle. Kamarádka vtipkovala, že jsem od něj něco chytla. Neměla tušení, jak blízko je pravdě.
Byla jsem přesvědčená, že máme oba koronavirus. Tlak na hrudi, neustálé běhání na záchod, naprosté vyčerpání, rychlé hubnutí, dokonce mi začaly padat vlasy z podvýživy. Byla jsem troska. Naštěstí mě před dvěma týdny vyhodili z práce, takže jsem měla aspoň čas trávit kvalitní chvíle se svou záchodovou mísou.
V pondělí ráno mě probudil štiplavý zápach Otova obvyklého překvapení na podlaze. A tehdy jsem je uviděla. Všude se plazili červi. Dávila jsem se, vzala malý vzorek pro veterináře a zbytek spláchla. Začala jsem googlit jako o život. Byly to tasemnice. A pak jsem si přečetla o vajíčkách. Připomínám, že si peřiny převlékám každý týden. Vrhla jsem se ke své posteli. A tam byla. Vajíčka. Všude. Malí rýžoví démoni z pekla, kteří mému chudákovi padali ze zadku už tři měsíce. Vzpomněla jsem si, jak jsem občas v posteli cítila nějaké drobky, ale myslela jsem si, že je to omítka ze staré zdi, a ignorovala to. Byly všude. Na polštáři, pod polštářem. Spávali jsme v objetí.
Veterinář potvrdil tasemnici. Ota ji měl zřejmě od chvíle, co jsem si ho přivezla. Léky mi doručili během pár hodin. Začal totální mentální breakdown. Zabalila jsem všechny své lůžkoviny, polovinu věcí vyhodila, hodinu luxovala každý centimetr bytu, svítila si baterkou pod nábytek, dezinfikovala… Dala jsem mu lék a jeho kašel okamžitě přestal.
Od dětství mám z tasemnic fóbii. A teď, když jsem přemýšlela nad tím, jestli ji nemám taky, přišel svatý průjem. Podívala jsem se do záchodové mísy a tam plavaly. Tři dlouhé provázky. Tasemnice. Zavolala jsem mámě a v slzách jí to všechno vyprávěla, stále sedíc na záchodě. Pak jsem s ostudou zavolala přes video svému doktorovi. I on potvrdil tasemnici a napsal mi recept.
Otovy léky stály 250 korun. Moje? S doplatkem pojišťovny 2 600 korun za dvě pilulky. Okamžitě mi přišla SMS, že lék je kvůli bláznivým dezinformátorům na objednávku. Té noci mi přestalo fungovat topení. Třásla jsem se zimou na malém gauči bez deky s vědomím, že ve mně lezou červi.
Ráno jsem v slzách volala do lékárny. Měla jsem štěstí, léky zrovna dorazily. Vyzvedla jsem si je, objednala si obrovské jídlo z mé oblíbené restaurace a zavolala nejlepší kamarádce. Uspořádaly jsme virtuální pohřeb mým červům. Ale peklo pokračovalo. Kamarádka mi váhavě řekla, že se o mně zmínila své fyzioterapeutce. A ta doporučila, abych si koupila hřebíčkový olej a natřela si jím konečník. Prý červi při odchodu koušou a tohle je odradí. V tu chvíli jsem nenáviděla všechno.
Vzala jsem si prášky. V příbalovém letáku stálo, že budu cítit bolesti, jak budou červi umírat. A taky že jo. Cítila jsem umírat každého jednoho červa. Najednou jsem nemohla dýchat, svědilo mě v krku. Myslela jsem, že mám záchvat paniky.
V noci se Ota vylekal, vyskočil a zanechal za sebou po bytě stopu moči. Dala jsem si panáka a konečně usnula.
Ráno jsem se probudila a podívala se do zrcadla. Obličej jsem měla nateklý tak, že jsem sotva viděla. Jazyk se mi nevešel do pusy. Měla jsem silnou alergickou reakci na ty léky. To nebyl záchvat paniky.
Okamžitě jsem volala doktorovi, ten mě poslal pro antihistaminika a předepsal steroidy. Po cestě do lékárny mi volali z kliniky: 1 500 korun za tu pětiminutovou online konzultaci. Když jsem se vrátila do té samé lékárny, lékárnice se mě zeptala, co se mi stalo. Zvedla jsem brýle. „Jéžiš, vy jste na to alergická?“ zeptala se. V tu chvíli jsem vybuchla: „PROČ SI VŠICHNI MYSLÍTE, ŽE JSEM NĚKDY MĚLA TASEMNICI?!“ Koupila jsem si léky, krabici vína a hromadu sladkostí.
Takže tady jsem. Bez práce, sama, se sevřenou zadnicí, protože se bojím jít na záchod, s nateklým obličejem. Ale můj kocour je jako nový. A za to jsem vděčná. Jsem si stoprocentně jistá, že z tohohle budu mít posttraumatickou poruchu. Ale vím, že se k sobě s Otou vrátíme. A pořád ho miluju. I s červy bych si ho vzala znovu.
Udělali jste pro svého mazlíčka něco, co vás dostalo až na samé dno pekla (a zase zpátky)? Napište mi na pribehy.kral@seznam.cz. Vaše láska ke zvířatům si zaslouží být slyšena.
