Článek
Když jsem odcházela z obchodu s tou velkou krabicí, cítila jsem se absurdně dospěle. Lampa. Blbá lampa za patnáct stovek z IKEA. Ale když jsem ji smontovala a v prázdném obýváku se rozlilo její teplé světlo, sesypala jsem se. Nebyly to slzy smutku. Byla to úleva. Taková tíživá, obrovská úleva, že jsem sotva mohla dýchat.
Celé dětství jsem poslouchala jednu a tu samou větu, která se mi zažrala pod kůži jako parazit. „Tohle není tvoje.“ Bylo jedno, jestli šlo o pokoj, oblečení nebo dárky. Všechno patřilo našim. Oni to zaplatili. Já jsem to směla jen z milosti používat.
Chtěla jsem si na zeď vylepit plakát skupiny Lucie. „Okamžitě to sundej! Tohle není tvoje zeď, abys ji tady ničila hřebíkama. Dokud bydlíš pod naší střechou, budeš se řídit našimi pravidly.“ Ten plakát jsem si už nikdy nikam nepověsila.
Nejhorší to bylo o Vánocích a narozeninách. Ta chvilková, čistá radost z nového kola nebo z Merkuru byla okamžitě zakalena jedovatou poznámkou. „No jen se moc neraduj. To kolo je naše, my jsme ho zaplatili. Jsme na tebe jen tak hodní, že ti ho půjčujeme. Jestli budeš zlobit, tak si ho zase vezmeme.“
Dárky se tak staly nástrojem moci. Pákou. Neustálou připomínkou toho, že nic není jisté a všechno si musím zasloužit. Naučila jsem se na věci neupínat. Naučila jsem se být vděčná za to, že vůbec něco mám. Naučila jsem se být malá a neviditelná.
Nepřipadala jsem si jako jejich dcera. Připadala jsem si jako nájemník, co bydlí zadarmo a musí být neustále v pozoru, aby ho nevyhodili na ulici. Jako cizinec, kterého z nějakého důvodu trpí ve svém bytě. Jejich láska a péče nebyly dar, ale půjčka s vysokým úrokem. A já jsem se celý život bála, že nebudu mít na splátky.
V mém dětském pokoji jsem se nikdy necítila úplně bezpečně. Byl to jejich pokoj, do kterého mi jen dovolili si dát postel. Mohli kdykoliv přijít, prohrabat mi věci, cokoliv zabavit. Neměla jsem žádný svůj prostor. Žádné útočiště.
Teď stojím uprostřed svého bytu. Je malý, je na hypotéku, ale je můj. Každý metr čtvereční. Každá zásuvka. Každá polička. A ta lampa, ta hloupá lampa, je symbolem všeho. Je to světlo, které si můžu rozsvítit, kdy chci já. Je to moje teplo. Můj domov.
Ty slzy nebyly jen kvůli té lampě. Byly za tu malou holku, která nikdy neměla svůj vlastní koutek. Plakala jsem žalem nad tím, co bylo, a zároveň radostí nad tím, co teď je. V devětadvaceti letech se konečně učím, co to znamená být někde doma. A ten pocit je k nezaplacení.
Bylo vám také v dětství neustále připomínáno, že nic není „opravdu“ vaše? Podělte se o svůj příběh o hledání vlastního prostoru a bezpečí na pribehy.kral@seznam.cz. Vaše zkušenost může pomoci ostatním, kteří se cítili jako cizinci ve vlastním domě.
