Článek
Ten pocit se přikradl plíživě, jako podzimní mlha. Seděla jsem v kavárně plné lidí, smíchu a cinkání lžiček, a najednou to na mě padlo s tíhou mokré deky. Všechny ty roky, které jsem vytěsnila, se vrátily v jediném okamžiku. A já truchlím. Truchlím pro tu malou holku, kterou jsem byla.
Vybavuje se mi to v útržcích, jako scény ze starého, ohraného filmu. Je mi osm a sedím u počítače. Venku svítí slunce a ostatní děti křičí na prolejzačkách, ale já celé odpoledne stavím dokonalé rodinky v The Sims. Měly všechno. Společné večeře, výlety, objetí. Všechno, co za dveřmi mého pokojíčku neexistovalo.
Pak je mi jedenáct. Klíč zašramotí v zámku prázdného bytu. Tašku hodím do kouta a pouštím televizi. Sjíždím jeden díl nekonečného seriálu na Primě za druhým, schoulená na gauči v obýváku. Jsem sama. Dnes, zítra, každý den po škole. Jídlo si ohřívám v mikrovlnce a čekám na zvuk auta, který ohlásí, že se rodiče vrátili z práce. Většinou se jen zeptají, jestli mám napsané úkoly. Mám. Vždycky.
V patnácti už ani nepředstírám, že toužím po něčem jiném. Jsem stroj na dobré známky. Hodiny a hodiny nad učebnicemi, zavřená v pokoji. Bez kamarádek, bez tajemství, bez prvních lásek. Moji rodiče byli pyšní. Měli přece tak neproblémové, samostatné dítě. Nikdy jsem neodmlouvala, nikdy jsem nic nepotřebovala. Byla jsem dokonalá. Prázdná skořápka, dobrá jen k výkonu.
Nikdy jsem kvůli tomu neplakala. Připadalo mi to normální. Takový je prostě život, říkala jsem si. Ani jsem si neuvědomovala, jak hluboce jsem osamělá a zanedbávaná. Emoce byly něco, co měli ti druzí. Ve škole jsem se cítila jako mimozemšťan. Neměla jsem se komu svěřit, a tak jsem ztratila kontakt i sama se sebou.
A teď je mi skoro třicet a ty otisky jsou ve mně vypálené jako cejch. „Sama v přeplněné místnosti.“ „Na všechno v životě jsi sama.“ „Oddělená od všech ostatních na světě.“ Tyhle věty mi zní v hlavě každý den. Na firemním večírku, na srazu ze základky, na rodinné oslavě. Jsem tam, ale vlastně nejsem. Ta samota mě definuje. Je těžké si vůbec představit, kým bych byla bez toho všudypřítomného pocitu, že jsem neviditelná a nemilovaná.
Když se ale dnes podívám zpátky, na tu otupělou holčičku bez jakéhokoliv skutečného spojení se světem, necítím jenom žal. Cítím k ní obrovský soucit. Lásku, která jí tak chyběla. A tenhle soucit se sebou samou je snad to jediné, co v mém životě právě teď působí skutečně a pravdivě. A já jsem za něj, poprvé po dlouhé době, neuvěřitelně vděčná.
Prožili jste něco podobného? Pokud v sobě nosíte příběh, o který se toužíte podělit, napište mi na pribehy.kral@seznam.cz. Třeba právě vaše slova příště pomohou někomu dalšímu.
