Článek
V práci mi říkají „skála“. Jsem ta, co vždycky odevzdá projekt včas, i kdyby měla spát dvě hodiny denně. Pro kamarádky jsem ta, co má vždycky uklizený byt, upečenou buchtu pro návštěvu a rameno, na kterém se můžou vyplakat. Pro rodiče jsem jejich chlouba. Samostatná, úspěšná, nikdy si nestěžuje.
Nikdo z nich ale nevidí tu druhou Veroniku. Tu, která sedí v prázdném bytě, kouká do zdi a v hlavě si přehrává filmy, ve kterých nehraje hlavní roli ona, ale její zachránce.
Ty sny jsou moje tajemství, moje droga. Začalo to už v dětství. Tváře se měnily, ale děj zůstával stejný. Byl tam On. Muž, který na mě čekal, který mě bezpodmínečně miloval. Nebyly to žádné divoké romance. V mých snech stačilo úplně málo. Ten nejčastější byl o tom, že vcházím do místnosti a jeho tvář se rozzáří.
Jednou mi kamarádka vyprávěla o svém příteli. „To je neuvěřitelný,“ řekla, „když pro mě přijde po práci, vidím, jak se mu úplně rozzáří obličej, jen co mě zahlídne.“ V tu chvíli jsem se málem rozbrečela uprostřed kavárny. Tohle. Přesně tohle je to, co celý život chci. Aby byl někdo šťastný, že mě vidí.
Až nedávno mi došlo, proč. Vzešlo to z těch vět, které jsem slýchala celé dětství. „S Verunkou nikdy nebyly problémy.“ „Ona se vždycky zabavila sama, ani jsme o ní nevěděli.“ Mysleli to jako pochvalu. Dnes už vím, že to byl jen popis jejich citové lhostejnosti.
Byla jsem „bezproblémové dítě“, protože jsem se brzy naučila, že moje problémy nikoho nezajímají. Že moje potřeby jsou na obtíž. Naučila jsem se být tichá, samostatná a neviditelná, abych si zasloužila alespoň ten drobek pozornosti, který mi věnovali za to, že nejsem zátěž.
Ta fantazie o záchraně není o slabosti. Je to zoufalý křik toho malého, přehlíženého dítěte ve mně. Křik po rodiči, kterého jsem nikdy neměla. Po někom, kdo mě bude milovat ne proto, že jsem dokonalá a nic nepotřebuju, ale prostě proto, že jsem. Někdo, kdo se zeptá: „Jaký jsi měla den?“ a bude ho to doopravdy zajímat.
A tak sním dál. O princi na bílém koni, který ale ve skutečnosti jen řídí starou ojetou Škodu Octavii a jeho největším hrdinským činem je, že mi přinese deku, když usnu na gauči u seriálu Ulice. Sním o někom, kdo mě zachrání před tou nejtěžší prací na světě – před nutností být neustále silná.
Už mě to ale unavuje. Nechci už snít. Chci žít. Chci se naučit zachránit sama. A první krok je asi přestat se usmívat a přikyvovat, když mi někdo říká, jaké má štěstí, že jsem tak bezproblémová.
Žijete i vy dvojí život – jeden pro ostatní a druhý, tajný, jen pro sebe? Možná máte příběh, který touží být odvyprávěn. Svěřte se mi na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy je největší záchranou být konečně upřímný sám k sobě.
