Článek
Dlouho jsem přemýšlela, jestli je to normální. Jestli všechny dospívající děti skrývají před rodiči své skutečné pocity, nebo jestli je to specialita nás, co jsme vyrostli v citově zanedbávajících rodinách. Dnes, ve dvaatřiceti, už znám odpověď.
Bylo mi šestnáct a propadala jsem se do deprese. Svět ztratil barvy, nechtěla jsem jíst, nechtěla jsem nic dělat. Samozřejmě, že první člověk, kterému jsem to chtěla říct, nebyla moje máma, ale nejlepší kamarádka. Napsala jsem jí dlouhé, zoufalé psaníčko, kde jsem jí vylila celé své černé srdce.
Máma ten dopis našla dřív, než jsem jí ho stihla dát. A když mi řekla, že ho četla, moje první reakce nebyl strach z trestu. Byla to vlna spalujícího vzteku a ponížení. Jak se opovažuje? Jak se opovažuje znát moji bolest? Cítila jsem se absolutně zrazená a obnažená.
A víte, co udělala? Jednou mi řekla, že ji to mrzí. A tím to skončilo. Žádná terapie, žádné další rozhovory, žádná snaha mi pomoct. Během pár dní se všechno vrátilo do starých kolejí a dělalo se, jako by ten dopis nikdy neexistoval. Tím mi jen potvrdila to, co jsem podvědomě tušila: Moje pocity jsou problém, který je lepší ignorovat.
Podobný pocit se vrátil v jednadvaceti. Po ošklivém rozchodu jsem se na jedné pařbě strašně opila. Nevlastní sestra mě odvezla k tátovi, se kterým jsem se v té době skoro nevídala. A já jsem se tam v opilosti totálně zhroutila a vyzradila jim něco, co jsem nikdy nikomu říct nechtěla. Ráno mi bylo ze sebe na zvracení. Ne kvůli kocovině. Ale kvůli tomu, že jsem jim ukázala svou zranitelnost. Zoufale jsem doufala, že to byl jen zlý sen.
Proč taková reakce? Proč ten vztek a zhnusení, když se moji rodiče dozvěděli, že se trápím? Teď už to chápu. Neskrývala jsem před nimi své pocity kvůli sobě. Dělala jsem to kvůli nim.
Protože kdybych své mámě přiznala, jak moc je mi zle, moje bolest by se okamžitě stala druhořadou. Hlavním tématem večera by byla její reakce.
Musela bych řešit její slzy. Musela bych ji utěšovat, že to zvládnu, i když jsem o tom sama pochybovala. Musela bych uklidňovat její paniku. Musela bych nést tíhu jejích emocí navíc k těm svým. Moje bolest by pro ni byla jen další komplikace, další problém, se kterým si neví rady.
A tak jsem se naučila mlčet. Bylo to jednodušší. Bylo to bezpečnější. Stala jsem se manažerkou emocí své vlastní matky. Mým úkolem nebylo uzdravit sebe, ale zajistit, aby ona byla v klidu. A to je práce na plný úvazek, kterou by nemělo dělat žádné dítě.
Museli jste i vy v dětství skrývat své pocity, abyste chránili své rodiče před jejich vlastními reakcemi? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz.
