Článek
Jsme spolu patnáct let, z toho jedenáct v manželství. S Ondřejem jsme se seznámili na vysoké a od první chvíle bylo jasné, že jeho snem je být lékařem. A já, zamilovaná až po uši, jsem se rozhodla, že udělám cokoliv, abych mu ten sen pomohla splnit.
Vzali jsme se hned po škole. Zatímco on nastoupil na medicínu v Brně, já jsem si na poslední chvíli změnila magisterský program, abych mohla zůstat s ním. Našla jsem si práci klinické psycholožky, která mě bavila, a z mého platu jsme celých šest let žili. Platila jsem nájem, jídlo, všechno. On se mohl plně soustředit na studium.
Když odpromoval, dostal skvělé místo na atestaci v motolské nemocnici v Praze. Ani se se mnou pořádně neporadil. Prostě se rozhodl. A já, jako poslušná manželka, jsem spolkla slzy, sbalila kufry a opustila práci, kterou jsem milovala, a město, kde jsem byla šťastná.
V Praze jsem si našla práci, která byla sice lépe placená, ale nenáviděla jsem ji. Každý den jsem tam chodila se staženým žaludkem. Ale díky tomu mohl Ondřej veškeré své peníze z neatraktivního platu mladého lékaře dávat stranou. Opět jsem nás táhla já.
Před pár lety se všechno změnilo. Ondřej si dokončil atestaci a jeho kariéra se rozjela. A já jsem konečně našla svou vysněnou práci. Vedla jsem malý tým na prestižní soukromé klinice, práce mě neskutečně naplňovala a na konci minulého roku jsem dostala obrovské povýšení. Konečně jsem se po letech cítila na svém místě.
A tehdy to začalo. Ondřej se rozhodl, že je čas na dítě.
Jenže měl podmínky. Nechce, aby jeho děti vychovávali „cizí lidi“, takže školka nebo chůva nepřipadají v úvahu. Zároveň on sám nehodlá opustit svou práci nebo jít na částečný úvazek. Očekává se, že já budu ta, která dá výpověď a stane se matkou na plný úvazek.
Řekla jsem mu, že na to nejsem připravená. Že nechci opustit svou kariéru, na které jsem tak tvrdě dřela.
A pak přišla ta rána. Pohádali jsme se a on mi vmetl do tváře, že bych měla odejít z práce, protože ta jeho je důležitější. Že on „každý den zachraňuje životy“, zatímco já ne. A že to, co dělám, by „s trochou selského rozumu zvládl každý“, zatímco jeho práce je mnohem víc než jen sezení u stolu.
V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Odešla jsem z místnosti, protože jsem se bála, že bych mu řekla něco, co by se nedalo vzít zpět.
Od té hádky na to myslím pořád dokola. A vynořují se myšlenky, které se mi nelíbí. Vzpomínám na všechny ty oběti. Na to, jak jsem se musela vzdát svého snu studovat v zahraničí. Na to, jak jsem se sama vyrovnávala se smrtí táty, protože Ondřej měl zrovna čtyřiadvacítku v nemocnici a neměl čas.
Vzpomínám, jak jsem po nocích nespala a pomáhala mu učit se na zkoušky, i když jsem byla po celém dni v práci vyčerpaná. Jak jsem se starala, aby měl vypráno, navařeno, aby měl klid. A on teď moji práci, která nás celé ty roky držela nad vodou, nazve nedůležitou.
Vím, že se ve vztahu nemají počítat skóre. Ale já to všechno dělala z lásky. A čekala jsem, že projeví alespoň špetku respektu a podpory vůči mým snům, tak jako já vůči těm jeho.
Jeho slova bolí o to víc, že nejsou pravda. Moje práce je důležitá. Nezraňuji lidi skalpelem, ale pomáhám jim uzdravit duši. Zlepšuji kvalitu jejich života. Pracuji po boku jiných lékařů, kteří si mé práce váží. Ale ten jediný, na jehož názoru mi záleží nejvíc, ji shazuje.
Cítím, jak se ve mně usazuje hořkost. Zášť. A vím, že pokud to nezastavím, zničí to náš vztah. Ale jak? Jak mu mám odpustit takovou neúctu a sobectví? Jak mám přestat cítit tu obrovskou křivdu, která mě sžírá zevnitř?
Museli jste někdy v partnerství obětovat své sny pro kariéru toho druhého? Jak jste našli rovnováhu, nebo jak se vyrovnáváte s pocitem křivdy? Podělte se o své zkušenosti na pribehy.kral@seznam.cz. Možná váš příběh pomůže ostatním.
