Článek
Znělo to jako sen. Konečně víkend bez starostí, bez zařizování. Jen relax. Jak hluboce jsem se mýlila.
Přijeli jsme v pátek odpoledne do hezkého penzionu. A tam to začalo. Tchyně nás přivítala s úsměvem a deskami v ruce. Byly to desky s laminovaným, barevně vytištěným harmonogramem našeho víkendu. Naplánovaným po minutách.
Pátek: 18:00 příjezd, 18:05 ubytování, 18:30 procházka k potoku, 19:15 večeře (rezervace v restauraci U Medvěda), 20:45 společenské hry – Dostihy a sázky. Sobota: 7:30 budíček, 8:00 snídaně, 8:45 odjezd na celodenní túru na Sněžku… A tak dále. Až do nedělního odjezdu, který byl stanoven přesně na 14:30.
Podívala jsem se na manžela, ten jen bezradně pokrčil rameny. Můj sen o relaxaci se začal rozplývat. Tohle nebyl odpočinek. To byl vojenský výcvikový tábor.
Celá sobota byla přesně taková, jak stálo v harmonogramu. U snídaně nás popoháněla, abychom stihli odjezd. Túra na Sněžku byla spíš rychlý pochod, protože jsme nesměli nabrat zpoždění. Když jsem se chtěla na chvíli zastavit a pokochat se výhledem, slyšela jsem jen: „Pojď, pojď, ať stihneme oběd v Peci, mám tam zamluvený stůl.“
Odpoledne, když jsem si chtěla na chvíli lehnout, mi bylo oznámeno, že v 16:00 máme v plánu návštěvu místního muzea lyžování. Jakýkoliv můj návrh, že bychom mohli dělat něco jiného – nebo nedej bože nedělat nic – byl smeten ze stolu se slovy: „Ale to přece nejde, narušilo by to celý plán.“
Byla jsem vyčerpaná a otrávená. Můj muž se snažil být diplomat, ale bylo vidět, že je z toho taky unavený. Vrchol přišel v neděli ráno.
V 7:30 nám tchyně zaklepala na dveře. „Dobré ráno, ospalci! Vstávat a cvičit! Za hodinu vyrážíme na krátký okruh k pramenům Labe, ať ten den pořádně využijeme!“
A ve mně to bouchlo.
„Nikam nejdu!“ řekla jsem a ani jsem nevylezla z postele. „Jsem na dovolené, ne na vojně. Chci se vyspat a v klidu nasnídat. A rozhodně nechci plnit Váš stupidní harmonogram!“
Tchyně ztuhla. V očích se jí objevil uražený výraz. „Ale já jsem to pro vás všechno tak hezky naplánovala… Chtěla jsem, abychom si to užili.“
„Ale my si to neužíváme!“ vyjela jsem. „Užíváš si to jenom ty, protože všechno jede podle tebe! Nám jsi nedala ani minutu volnosti! Tohle není odpočinek, to je teror!“
Strhla se obrovská hádka. Manžel se nás snažil uklidnit, ale marně. Stála jsem si na svém. „Buď si sbalíme věci a pojedeme hned domů, nebo si běž k pramenům Labe sama,“ řekla jsem jí.
O půl hodiny později jsme seděli v autě a mířili zpátky do Prahy. Tchyně s námi nepromluvila ani slovo. Cesta probíhala v napjatém tichu. Ale já jsem se cítila skvěle. Konečně jsem se cítila volná.
Když jsme dorazili domů, do našeho neuklizeného, neplánovaného bytu, s úlevou jsem se svalila na gauč. A s manželem jsme se shodli na dvou věcech. Zaprvé, že s jeho matkou už nikdy na žádnou dovolenou nepojedeme. A zadruhé, že ta nejlepší dovolená je ta, která nemá vůbec žádný plán. Protože odpočinek není o plnění harmonogramu, ale o svobodě nedělat vůbec nic.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
