Článek
Polsko je šestým nejlidnatějším členským státem Evropské unie. Jeho vznik se datuje do 9. století. Rozděleno je na 16 vojvodství. Vyznačuje se celou řadou národnostních a kulturních jedinečností.
Specifický je kupříkladu zdejší vztah k náboženství. Země znatelně inklinuje ke katolické víře. Polský rodák Karol Wojtyla se v roce 1978 dokonce stal prvním neitalským papežem po téměř 500 letech. A podařilo se mu nakonec získat sympatie i mnohých lidí, kteří se oficiálně k víře nehlásí.
Polsko také momentálně patří mezi nejrychleji rostoucí ekonomiky v Evropě. Polská ekonomika je dokonce druhou největší ekonomikou ve střední Evropě a celkem šestou největší v EU.
Ačkoli jsou nám Poláci blízcí z hlediska geografického, chováme vůči nim řadu předsudků. Rozhodně se dnes už nejedná o národ plný rigidních katolíků, kteří by působili jaksi „studeně“. Naopak lze Poláky považovat za národ srdečný, romanticky založený a také milující děti.
Na to navazuje i další v mnoha myslích přežívající obrázek usilovně se modlících křesťanů, kteří však v okamžiku, kdy se všemohoucí nedívá, hrdlem prolévají pančovanou vodu, co to dá. Kterou pak ostatně ve velkém pašují i k nám. Že představa špinavé a chudé země plné nepoctivých „šmelinářů“ nemůže být dále od pravdy, to už naznačil odstavec výše, Poláci jsou z ekonomického hlediska schopní, jde o skvělé obchodníky, kteří se také naučili i dbát na kvalitu.
Polština a čeština jsou si podobné
Vyplatí se tak rozhodně dát této zemi šanci. Rozumět bychom si ostatně mohli i díky tomu, že hovoříme podobnou řečí. Polština patří konkrétně mezi západoslovanské jazyky. Do stejné jazykové rodiny přísluší taktéž horní a dolní lužická srbština, ale také slovenština a čeština.
Vysledovat tak lze určitou podobnost těchto jazyků. Jak čeština, tak polština v gramatice používá skloňování. Mají sedm pádů v singuláru a plurálu, tři jmenné rody, určujeme u nich životnost, neživotnost a slovesný vid.
Patrná je blízkost těchto dvou jazyků hlavně v řadě církevních výrazů. Dáno je to zajímavou skutečností, že Poláci křesťanství přijali právě od Čechů. Svědčí o tom dvojice výrazů jako „kosciol“ neboli „kostel“ nebo „oltarz“, tedy česky „oltář“.
Zajímavým jevem je těšínské nářečí „po naszymu“, které se prakticky nachází na pomezí češtiny a polštiny a vytváří tak svébytný jazykový fenomén. Vychází ze staropolštiny, ale obsahuje i prvky jazyka německého a slovenského. Tím se mluví především ve slezském Těšínsku.
Falešní přátelé aneb když si ani příbuzné jazyky nerozumí
Kdyby vám někdo v Polsku oznámil, že „pada śnieg“, zřejmě byste se dokázali dovtípit, že je venku nepříliš přívětivé počasí a máte se dobře obléct, jelikož padá sníh. Význam některých slov vás ale přesto může překvapit. Jazykovědci nazývají slova, která podobně nebo stejně znějí, ale mají různý význam, výrazem falešní přátelé nebo též zrádná slova.
Zřejmě nejčastějším případem je lexém „hledat“, kdy správný polský ekvivalent „szukać“ zní českým uším poněkud impertinentně. Výraz se však do polštiny dostal přes dolnoněmecké „söken“ z předpokládaného pragermánského „sōkijaną“. Vystopovat lze ostatně totožný základ v německém výrazu „suchen“ a anglickém „seek“. A jak je to s oním populárním českým vulgarismem? Původně se se toto slovo používalo ve významu „pohybovat se v malém prostoru“.
Pokud se ve slovníku vašich polských přátel ocitne výraz „droga“, neznamená to, že máte co do činění s narkobarony a musíte tak okamžitě volat uniformované strážce zákona. Česky se totiž jedná o silnici nebo cestu.
A až vám bude někdo v Polsku vysvětlovat, kudy jet a použije slovní spojení „na zachodzie“, pak vězte, že s toaletou nemá ono umístění nic společného. Ve skutečnosti vám dotyčný pouze vysvětluje, že se daný objekt zájmu nachází na západě. A až se vám bude chtít skutečně na toaletu? Použijte výraz „ubikacja“.
Víte, co je łechtaczka nebo tępak
O vulgarismech již v tomto textu řeč byla. Polský výraz „bzykać“ je pak ekvivalentem vulgárního označení pro pohlavní styk. Do obdobně lechtivého ranku pak patří „łechtaczka“ čili polské označení pro klitoris.
Pokud je někdo v Polsku „pijak“ či „chlejus“, pak věřte, že skutečně má závažný problém s alkoholem. Je-li někdo „tępak“, dá se úspěšně pochybovat o jeho inteligenci. Česky bychom o takovém jedinci mohli prohlásit, že je zkrátka blbec.
A řekneme-li o někom, že je „dupa wołowa“? Takové hodnocení si dotyčný adresát za pověstný rámeček určitě nedá. Doslovně bychom mohli přeložit toto označení jako „hovězí zadek“. Jedná se tak o označení někoho, kdo je skutečně blbec na entou nebo poněkud ostřeji jednoduše debil či kretén.
A jestliže vás někdo počastuje slovem „oszust“, rozhodně není na místě za tím hledat žádnou spojitost se sexualitou, ale jednoduše vám říká, že jste podvodník. V takovém případě možná pak na přetřes přijde i termín „pudło“, které může označovat bednu či krabici, jedná se ale také o slangový výraz pro vězení. Dejte si tak rozhodně pozor na to, abyste neměli problémy s „pięćdziesięciogroszówkou“ alias padesátníkem.
I zcela „neškodné“ polské výrazy mohou českým uším znít směšně. Pakliže jezdí obyvatel Polska „samochódem“, cestuje docela obyčejným autem. Nicméně Češi si se svými polskými kolegy nejsou příliš ničeho dlužni. Polský spisovatel Mariusz Szczygieł dokonce v jedné ze svých knih napsal, že český jazyk byl stvořen proto, aby se Poláci měli čemu smát.
Zdroje
1) Předsudky a stereotypy promítající se v současných česko-polských vztazích v oblasti Těšínského Slezska
2) Zrádná slova v češtině a polštině a práce s nimi ve výuce češtiny jako cizího jazyka
3) Seznam slovník
