Článek
Průměrné mzdy se od sebe v jednotlivých zemích Evropské unie výrazně liší. Ty české na tom nejsou v tomto ohledu nijak zvlášť dobře, alespoň tedy v absolutním srovnání. Česká republika patří do skupiny zemí, kde průměrné roční mzdy nedosahují hodnoty 20 000 euro.
V roce 2022 byla v Česku průměrná roční mzda 18 014 euro, to je srovnatelné s Estonskem, Litvou nebo třeba s Řeckem. Ještě nižší průměrná mzda byla ale například v Chorvatsku, Rumunsku, Polsku, na Slovensku a také v Maďarsku nebo v Bulharsku. Právě v Bulharsku je průměrná roční mzda z celé Evropské unie nejnižší, konkrétně 9 384 euro, což činí asi polovinu té české.
Zajímavé je ale i srovnáni například se Španělskem, kde průměrná mzda činí 26 832 euro, s Itálií, kde je 34 032 euro, nebo se skandinávskými zeměmi. Ve Finsku činí průměrná roční mzda 47 915 euro a ve Švédsku 43 315 euro. Ani to ale není špice Evropské unie.
Elitní klub zemí s průměrnou roční mzdou vyšší než 50 000 euro tvoří sedm zemí včetně dvou našich sousedů. V Rakousku činí 50 460 euro a v Německu 52 556 euro. Vůbec nejvyšší průměrná hrubá mzda za rok je potom v Lucembursku, a to 67 263 euro.
Z tohoto přehledu je patrné, že rozdíly jsou skutečně velké. Česko přitom patří k zemím s nižší než průměrnou evropskou roční mzdou. Oproti těm nejlepším zemím jsou naše mzdy dvakrát až třikrát nižší. Na druhou stranu bereme dvakrát tolik než Bulhaři. Takto jednoduše se ale na mzdy dívat skutečně nelze.
Nejde jen o příjmy
Přímé srovnání uvedených čísle je sice možné, jeho vypovídací hodnota však má své limity. Rozdíl mezi životní úrovní v Česku a v zemích jako je Rakousku, nebo Německo sice nepochybně existuje, rozhodně ale není dvoj- až trojnásobný, jak by naznačovalo prosté srovnání průměrných platů. V západní Evropě jsou totiž v porovnání s Českem významně vyšší také výdaje za bydlení nebo služby. Tento fakt potom rozdíl z části smazává.
Je každopádně důležité ujasnit si, kde leží příčiny mzdových rozdílů. Ty jsou totiž poměrně komplexní a k jejich narovnání bude potřeba ještě relativně dlouhá doba. V první řadě je nutno zmínit strukturu ekonomiky.
V době po sametové revoluci těžila Česká republika z levné pracovní síly, blízkosti Německa a také z dlouhé historie těžkého průmyslu. Celá řada zahraničních firem zde proto vybudovala své montovny. Česku to sice přineslo v devadesátých letech a na začátku 21. století rychlý ekonomický růst, ale tento ekonomický model nyní narazil na své limity a Česku již nedovoluje dále růst.
Je to bohužel patrné i na nepříliš dobrých ekonomických výsledcích dosahovaných ve chvíli, kdy je minimální nezaměstnanost. Česká ekonomika se podle odborníků ocitla ve stavu, který nazývají past středních příjmů. Produktivita práce v tomto stavu nemá kam dále růst a Česko opět začíná zaostávat za zeměmi s výrazně vyšší produktivitou práce. Řešením je pouze přechod na ekonomiku produkující výrazně vyšší přidanou hodnotu. Taková ekonomika však musí být ze své podstaty ekonomikou znalostní a cestou k ní je pouze zkvalitnění vzdělávání a jeho změna, která bude odpovídat požadavkům 21. století.
Je na místě zmínit i lpění na české koruně, to je u nás čistě politickou, či spíše ideologickou záležitostí. Odpor k euru ignoruje dlouhodobé volání podnikatelského sektoru po zavedení společné měny. Jedním z jejich pozitivních dopadů by byl i větší příliv zahraničních investorů, což by znamenalo růst výkonnosti ekonomiky avšak za současného zvýšení požadavků na kvalifikaci pracovní síly.
Sebevědomé odbory
Jako třetí důvod pak lze uvést určitou neochotu českých zaměstnanců vystupovat při vyjednávání o mzdách trochu sebevědoměji. Klíčovou roli v tomto ohledu hrají odbory. Ty české však sdružují pouze asi dvanáct procent všech zaměstnanců. Například v Dánsku nebo ve Finsku je to přitom 65 procent všech zaměstnanců, ve Švédsku dokonce 67 procent zaměstnanců.
Tomu potom odpovídá i vyjednávací síla, které odbory disponují. Je však také třeba říct, že právě ve Skandinávii se například jednání odborů s vládou odehrává ve výrazně civilizovanější podobě, než jakou v Česku představují jednou za čas svolané masové demonstrace za účasti představitelů extrémistických stran.
K tomu, aby v Česku skutečně přestala převládat levná práce, je třeba snažit se o posun ve všech uvedených bodech. Je nezbytně nutné změnit strukturu ekonomiky a založit jí na znalostech i moderních technologiích. Ruku v ruce s tím by mělo jít budování silných, přitom však konstruktivních odborů. Jedná se tak o proces, který potrvá dlouhé roky a nelze očekávat, že se situace změní přes noc. O změnu bychom se však měli rozhodně snažit.
Zdroje
1) Švédsko - životní a pracovní podmínky
2) Protest proti Tesle se rozšířil
3) Silná pozice švédských odborů
4) Přiměřené a minimální mzdy
5) Srovnání mezd v Evropské unii
6) Český statistický úřad: MEZINÁRODNÍ SROVNÁNÍ MZDOVÝCH ÚROVNÍ A STRUKTUR
