Článek
O pár dní později, při nákupu, jsem jí to vrátil jedním typicky tátovským vtipem – a doma bylo zle.
S Jitkou, mojí ženou, jsme se brali, když malé Madlence byl sotva rok. Její biologický táta, chudák, umřel ještě dřív, než se narodila. Tak nějak přirozeně jsem do toho vplul a Madlu jsem si pak i adoptoval, takže papírově jsem její táta se vším všudy – od plenek, přes první zoubky až po besídky ve školce. Pamatuju si, jak jsme spolu stavěli hrady z písku na Mácháči a jak jsem ji učil jezdit na kole u nás na sídlišti. Byly to fajn časy.
Jenže teď je jí patnáct a puberta s ní cloumá jak s nudlí v bandasce. Cokoliv řeknu, je špatně, každý můj nápad je trapný a svět je obecně jedna velká nespravedlnost. Nedávno něco fakticky zvorala, nebudu zacházet do detailů, ale prostě průšvih. Takže když jsem ji vyzvedával ze školy, rovnou jsem jí oznámil, že z toho bude nějaký postih, však to znáte – zaracha na mobil nebo tak něco. A v tu chvíli to z ní vyletělo: „Ty nejsi můj táta! Tebe nemusím poslouchat!“
Musím říct, že to sedlo. Jako facka. Trochu mě to píchlo u srdce, i když vím, že to asi nemyslela úplně vážně a že je to jen takový ten její vzdor. Snažil jsem se zachovat klid a odpověděl jsem jí: „Fajn, ale jsem tvůj zákonný zástupce ještě další tři roky, a dokud bydlíš pod mojí střechou, tak moje pravidla prostě platit budou.“ Tím to pro ten den haslo.
Asi dva dny nato jsme vyrazili na velký rodinný nákup do Kauflandu. Klasika, víkendové doplňování zásob. Madla se samozřejmě tvářila, jako by polykala ocet, a najednou mezi regály prohlásila: „Jsem hladová, potřebuju jídlo.“ A ve mně v tu chvíli bouchly saze, nebo spíš takový ten typický chlapský, trochu pitomý smysl pro humor. Úplně jsem si nemohl pomoct a s pokerovou tváří jsem odvětil: „Ahoj Hladová, já nejsem tvůj táta.“
Náš Honzík, kterému je deset, z toho chytil takový záchvat smíchu, že se málem složil do košíku s pečivem. Madla zrudla jako paprika, z očí jí sršely blesky a pak se naštvaně odmlčela. Jitka do mě hned začala šít, ať se nesnižuju na její úroveň a co to má jako znamenat. Celou cestu domů v autě panovalo hrobové ticho, které by se dalo krájet, a já si říkal, jestli jsem to přehnal. Mně to přišlo jako docela neškodný „tátovský vtípek“, však víte, takový ten suchý humor, co tátové občas mají. A Honzík se tomu smál ještě u večeře.
Večer, když už byl relativní klid a emoce trochu opadly, jsem za Madlou zašel do pokoje. Sedl jsem si k ní na postel a spustil: „Hele, vím, že tě to moje rýpnutí v obchodě naštvalo a asi i mrzelo. Promiň. Víš, já jsem tvůj táta. Měnil jsem ti plíny, když jsi byla mimino, vodil tě poprvé do školy, poznal jsem tvého prvního kluka a plánuju ti pomáhat i s vysokou, jestli na ni půjdeš. A navíc, jak jsem říkal, jsem i legálně tvůj táta, takže jsme spolu tak nějak zaseknutí.“ Snažil jsem se o lehký tón, ale pak jsem zvážněl: „Ale teď vážně, budu tě milovat jako svoji dceru, i kdyby sis stokrát myslela, že tvůj táta nejsem.“ Pak jsem ji objal. A ona se rozbrečela. Myslím, že to bylo dobře. Snad ty ledy trochu povolily. Někdy je to s těmi puberťáky fakt na palici, ale co bychom pro ně neudělali, že?
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
