Článek
Jsou jako slunce, které na chvíli prosvětlí ticho a samotu mého malého bytu. Můj třináctiletý vnuk David a desetiletá vnučka Anička pro mě znamenají všechno. Žiju pro jejich smích, pro jejich vyprávění ze školy, pro to, jak mi vlezou na klín, i když už jsou na to velcí. Nebo spíše, žila jsem pro to. V poslední době se totiž slunce objevuje čím dál řidčeji.
Začalo to nenápadně. Občasnými omluvami. „Mami, promiň, ale děti tenhle víkend nemůžou,“ volala mi dcera. „Davídek píše nějaký velký projekt do školy a musí být na internetu.“ Nebo: „Anička je domluvená s kamarádkama, že budou hrát nějakou online hru, prý je to důležitý turnaj.“ Zpočátku jsem to chápala. Dnešní děti mají svůj vlastní, digitální svět. Ale ty omluvy byly čím dál častější. Z „jednou za měsíc“ se stalo „skoro každý víkend“.
Můj byt, dříve plný jejich smíchu, byl najednou zase jen tichý a prázdný. Cítila jsem, že se něco děje, ale bála jsem se zeptat. Až minulý týden jsem sebrala odvahu. Zavolala jsem dceři. „Zuzko, řekni mi prosím upřímně, co se děje? Proč ke mně děti už nechtějí jezdit? Udělala jsem něco špatně?“
Na druhém konci linky bylo dlouhé ticho. Slyšela jsem, jak se Zuzana zhluboka nadechla. „Ale ne, mami, ty jsi nic neudělala. Máš je ráda, staráš se o ně skvěle,“ začala opatrně. „Ale… oni se u tebe prostě… nudí.“ To slovo mě zasáhlo jako rána. Nudí? U mě? V bytě plném knížek, deskových her, starých fotek a mých příběhů?
„Jak to myslíš, nudí?“ zeptala jsem se a snažila jsem se, aby můj hlas nezněl tak zraněně, jak jsem se cítila. „Mami,“ pokračovala Zuzka a slyšela jsem, že je jí to nepříjemné. „Oni říkají, že u tebe není co dělat. Že tam není Wi-Fi.“
Wi-Fi. To bylo to slovo. Ten nepřítel, se kterým nemůžu soupeřit. Ten neviditelný proud dat, který je pro mé vnoučata důležitější než jejich vlastní babička. V tu chvíli jsem si připadala neuvěřitelně stará a zbytečná. Podívala jsem se po svém bytě. Na poličky plné knih, které nikdo nečte. Na skříň plnou deskových her, které nikdo nehraje. Na staré fotoalbum na konferenčním stolku, do kterého se nikdo nedívá. Všechny ty poklady mého života byly pro ně jen mrtvé, nudné předměty. Můj svět pro ně nebyl zajímavý, protože se nedal připojit k internetu.
Dny po tom telefonátu byly těžké. Cítila jsem se odmítnutá a irelevantní. Stála jsem před volbou. Buď se budu držet svého světa, svého klidu bez internetu, a smířím se s tím, že své vnoučata uvidím jen na Vánoce. Nebo… nebo kapituluju. A vpustím toho digitálního zloděje času i do svého domova.
Zkusila jsem ještě jeden poslední boj. Když ke mně o víkendu přece jen na pár hodin přišli, připravila jsem si program. Pekly jsme s Aničkou bábovku. S Davídkem jsem chtěla hrát Člověče, nezlob se, hru, kterou jako malý miloval. Fungovalo to asi hodinu. Anička se u pečení neustále ptala, jestli si pak bude moct půjčit mobil od maminky. Davídek se u hry tvářil, jako by prožíval největší utrpení svého života. Po hodině a půl to oba nevydrželi. „Babi, a můžeme si teď už pustit něco na tabletu?“ zeptali se jednohlasně.
Vzdala jsem to. Viděla jsem jejich neklid, jejich nervozitu, jejich fyzickou potřebu být připojeni. Bylo to jako závislost. A já jsem neměla sílu ani právo jim jejich drogu brát. Byla to jejich realita, jejich svět. A já, pokud jsem chtěla být jeho součástí, jsem se musela přizpůsobit.
V pondělí ráno jsem udělala něco, co bych si ještě před rokem nedokázala představit. Zavolala jsem poskytovateli internetu a objednala si zřízení Wi-Fi přípojky. Pán na druhé straně linky byl velmi ochotný, vysvětloval mi rozdíly v rychlostech, mluvil o megabitech a gigabajtech. Nerozuměla jsem mu ani slovo. Cítila jsem se jako cizinec v cizí zemi.
Příští týden mi mají přijet technici. Brzy bude můj tichý byt zaplaven neviditelnými vlnami, které mi přivedou mé vnoučata zpět. Vím, jak to bude vypadat. Přijdou, obejmou mě, a pak si každý zaleze do jednoho kouta s tabletem nebo mobilem v ruce. Budeme spolu v jedné místnosti, ale každý ve svém vlastním světě. Ticho nebude přerušeno naším smíchem, ale pípáním notifikací.
Připadá mi to jako prohra. Jako kapitulace. Ale pak si řeknu, že je to možná jen nová forma lásky. Lásky, která chápe, že nemůže druhého změnit. Lásky, která je ochotná udělat kompromis, i když jí to bolí. Raději budu mít doma dvě tichá, k displeji přilepená vnoučata, než prázdný byt a jen vzpomínky na to, jaké to bylo, když byla ještě malá. Pořídila jsem si Wi-Fi, abych se necítila tak sama. A to je asi ta nejsmutnější a nejparadoxnější věta, jakou jsem si kdy v životě dokázala představit.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
