Článek
Aby moje žena a moje pětiletá dcera Lucinka měly všechno, na co si vzpomenou. A ony měly. Drahé dovolené, velký dům, značkové oblečení. Myslel jsem si, že jsem ten nejlepší táta a manžel na světě.
Minulý týden jsem seděl na nejdůležitější schůzce své kariéry. Podepisoval jsem kontrakt za desítky milionů. V kapse mi zavibroval telefon. Na displeji svítilo: „MŠ Sluníčko“. Školka. Ignoroval jsem to. Ale telefon vibroval dál. Znovu a znovu. Omluvil jsem se a zvedl jsem to.
„Pane Nováku?“ ozval se jemný hlas paní učitelky. „Nerušíme? Jen… dneska jsme s dětmi malovali obrázky na téma ‚Kdo je moje sluníčko?‘. Tedy, kdo je pro ně ten nejdůležitější člověk. A ten obrázek od Lucinky… myslím, že byste ho měl vidět.“
Něco v jejím hlase mě znepokojilo. Omluvil jsem se z jednání a poprvé po mnoha letech jsem jel vyzvednout dceru ze školky já, a ne moje žena.
Paní učitelka si mě vzala stranou a podala mi ten obrázek. Byl to klasický dětský výtvor, plný barev. A na něm byl velký nápis: „MOJE SLUNÍČKA“.
A pod ním, uprostřed papíru, byla obrovská, usměvavá postava s nápisem „MAMINKA“. Hned vedle ní, skoro stejně velká, byla další usměvavá postava s nápisem „PANÍ UČITELKA“. A ty dvě postavy držely za ruce malou, šťastnou holčičku, nad kterou bylo napsáno „JÁ“.
A pak jsem ho uviděl. Úplně na kraji papíru, malinká, skoro neviditelná postavička. A u ní nápis: „TÁTA“. A od té postavičky vedla šipka pryč z papíru, a u ní bylo napsáno: „V PRÁCI“.
Díval jsem se na ten obrázek a měl jsem pocit, že mi někdo probodl srdce. Moje malá holčička, moje všechno, mě nakreslila jako malou, bezvýznamnou figurku na okraji jejího světa. Nebyl jsem její sluníčko. Nebyl jsem ani její mráček. Byl jsem jen šmouha na horizontu.
„Ptala jsem se jí, proč je tatínek tak daleko,“ řekla mi potichu paní učitelka. „A ona mi řekla: ‚Protože tatínek je pořád v práci a nejvíc si hraju s maminkou a s paní učitelkou.‘“
Vzal jsem si ten obrázek a bez jediného slova jsem si odvedl dceru domů. Celou cestu jsem mlčel. V hlavě mi běžely tisíce myšlenek. Všechny ty večery, kdy jsem přišel domů a ona už spala. Všechny ty víkendy, které jsem strávil u počítače místo na hřišti. Všechny ty sliby, že „příště už si na ni udělám čas“.
Ten den jsem se vrátil domů, pověsil jsem si ten obrázek do své pracovny přímo proti stolu. A udělal jsem rozhodnutí. Zrušil jsem všechny víkendové schůzky. Odmítnul jsem nový projekt v zahraničí. A začal jsem chodit domů v pět odpoledne.
Moji kolegové si myslí, že jsem se zbláznil. Že zahazuju svou kariéru. Ale já vím, že dělám to nejdůležitější rozhodnutí svého života. Protože co je to úspěch, když pro toho nejdůležitějšího člověka ve vašem životě jste jen malá postavička na okraji papíru?
Ten obrázek mi visí v pracovně dodnes. A každý den mi připomíná, že moje skutečné sluníčko nesvítí v kanceláři, ale doma, v dětském pokoji. A že žádný milionový kontrakt na světě nemá takovou cenu jako věta: „Tati, pojď si se mnou hrát.“
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
