Článek
Během posledních třiceti dnů se toho na mě sesypalo víc než dost. Rozešla se se mnou přítelkyně. Umřel mi křeček. A konečně jsem sebral odvahu a dal výpověď v práci, která mě psychicky ničila.
Jako osmadvacetiletý chlap, který si na své nezávislosti zakládá, jsem si najednou musel přiznat, že se cítím na dně. Že potřebuju něco velmi specifického, aby se ty díry v srdci aspoň trochu zacelily.
Bez dlouhého přemýšlení jsem sedl do auta a jel tu hodinu a půl k mámě do bytu. Přivítala mě s tím svým vřelým úsměvem. Snažil jsem se s ní chvíli povídat, být společenský, ale nakonec jsem si stejně našel cestu do její ložnice.
Zachumlal jsem se do jejích peřin, které voněly přesně tak, jak si pamatuju z dětství. Okamžitě jsem usnul. Úplně jsem vytuhnul na pět hodin v kuse. Byl to ten nejhlubší a nejbezpečnější spánek za poslední roky.
Když jsem se konečně vyplazil z postele, v kuchyni už voněla večeře. Máma ke mně přišla a prostě mě jen pevně objala. Bez zbytečných slov a otázek. V tom objetí bylo všechno.
Mám obrovské štěstí, že mám její lásku. Opravdu na světě není nic, co by bylo víc.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
