Článek
Na jedné straně stojí obraz politika, který oslovuje značnou část voličů, na straně druhé existuje rozsáhlá a zdokumentovaná historie jeho veřejných projevů, které obsahují extremistické, nenávistné a velikášské prvky. Tento ostrý rozpor vytváří pro veřejnost rébus: Jak je možné, že se tyto dvě tváře spojují v jedné osobě, a co to vypovídá o jeho osobnosti a způsobu komunikace?
Tento článek si klade za cíl nabídnout psychologický pohled na konzistentní vzorce chování, komunikace a sebeprezentace, které definují veřejnou personu Filipa Turka. Je nezbytné zdůraznit, že následující text není a nemůže být klinickou diagnózou. Takový postup by byl bez přímého vyšetření neetický a neprofesionální. Jedná se o psychologickou analýzu veřejně dostupných a pozorovatelných projevů, které jsou interpretovány prostřednictvím zavedených a vědecky podložených psychologických teorií. Cílem není osobu nálepkovat, ale osvětlit a vysvětlit mechanismy, které mohou stát za jeho jednáním, a pomoci tak veřejnosti lépe porozumět motivacím a strategiím, jež formují jeho politický styl.
Střípky z digitální minulosti: Analýza verbálních projevů
Základem pro jakoukoli psychologickou analýzu musí být konkrétní a ověřitelná data. V případě Filipa Turka poskytuje bohatý materiál jeho dlouholetá aktivita na sociálních sítích, jejíž část byla archivována v podobě snímků obrazovky. Tyto příspěvky a komentáře, často psané v rozmezí let 2009 až 2022, odhalují opakující se témata a myšlenkové vzorce, které jsou klíčové pro pochopení jeho osobnostní struktury. Nejedná se o ojedinělé „uklouznutí“, ale o konzistentní soubor projevů. Pro lepší přehlednost je lze rozdělit do několika tematických kategorií.
Glorifikace fašismu a nacismu
Jedním z nejvýraznějších rysů Turkových starších příspěvků je opakovaná fascinace totalitními vůdci a ideologiemi 20. století. Často se identifikuje s Benitem Mussolinim, a to jak přímým použitím jeho hesla „Tutti avanti Benito Mussolini!“, tak přijetím jeho titulu „Duce“ (Vůdce). Stejně tak se v jeho komunikaci objevují odkazy na Adolfa Hitlera a nacismus. Píše například, že když zlobí, „naklade [mu] Hitler“, a své působiště označuje jako „Orlí hnízdo“, což je přímý odkaz na Hitlerovo horské útočiště. Objevují se i skryté, ale o to mrazivější narážky, jako je zmínka o „třech komínech“ v kontextu pohádky o vagonech, což evokuje krematoria v koncentračních táborech, nebo označení verze automobilu jako „Cyklon B“, což byl název jedovatého plynu používaného k masovému vraždění. Svůj hamburger nazývá „SSburger“ a odkazuje na „konečné řešení“.
Rasová a etnická nenávist
Dalším konzistentním vzorcem je používání dehumanizujícího a stereotypního jazyka vůči různým etnickým a rasovým skupinám. O bývalém americkém prezidentovi Baracku Obamovi opakovaně píše jako o „negrovi“, který může „maximálně prodávat hašiš někde na nádraží“. Černošské umělce a osobnosti označuje za „opice“ a svatbu Meghan Markle přirovnává k filmu „Cesta do Ameriky“. Nenávistné výroky směřuje i proti Romům, které označuje termínem „cigán“. Nejextrémnějším příkladem je jeho komentář ke žhářskému útoku ve Vítkově, kde bylo vážně popáleno malé dítě. Turek napsal, že popálení „cikáněte“ by mělo být bráno jako „polehčující okolnost“. V jeho projevech se objevují i antisemitské tropy, například když používá propagandistický termín „židobolševik“ nebo píše o „tichých židobuzerantech“.
Homofobie a misogynie
Třetí významnou kategorií jsou útoky na sexuální menšiny a ženy. Homosexuály opakovaně označuje vulgárními výrazy jako „buzny“, „teplouši“ nebo „buzeranti“ a ostře vystupuje proti adopcím dětí stejnopohlavními páry, přičemž argumentuje, že „není možné aby dva buzíci vychovávali malého kluka“. Jeho misogynie, tedy nenávist k ženám, se projevuje jak v hrubých urážkách, kdy ženy oslovuje italským slovem „puttane“ (děvky) , tak v politických postojích. Prohlásil například, že „volební právo ženám byla největší chyba 20. století“.
Agrese a schvalování násilí
Napříč jeho příspěvky se objevuje také glorifikace agrese a schvalování násilí. Kromě již zmíněného zlehčování útoku ve Vítkově se chlubí tím, že byl vyloučen z klubu za „nadměrnou heilovačku“ a „vyhrožování pinglovi smrtí“. V jiném příspěvku vyjadřuje pochopení pro masového vraha Anderse Breivika a jeho čin v Norsku.
Následující tabulka shrnuje typologii těchto výroků a naznačuje jejich psychologický rozměr, který bude podrobněji rozebrán v dalších kapitolách.
Velkolepé Já: Narcistické rysy ve veřejném prostoru
Pro pochopení osobnosti Filipa Turka je užitečné seznámit se s konceptem narcistické poruchy osobnosti. V psychologii se tímto termínem neoznačuje pouhá sebeláska či vysoké sebevědomí, ale hluboce zakořeněný vzorec chování, který se vyznačuje přehnaným pocitem vlastní důležitosti, neustálou potřebou obdivu a neschopností vcítit se do pocitů druhých. Analýza Turkových veřejných projevů odhaluje několik klíčových rysů, které s tímto vzorcem korespondují.
Grandiozita (Velikášství)
Základním znakem narcismu je grandiózní pocit vlastní důležitosti. U Turka se tento rys projevuje opakovanou sebeprezentací jako vůdčí osobnosti. Jeho systematické používání titulu „Duce“ a sebepřirovnání k historickým vůdcům není jen vtipem, stává se ústředním motivem jeho identity. Vrcholem této fantazie je pak prohlášení, kde sám sebe popisuje jako „nejaktuálnější reinkarnaci Věčného Vůdce po Adolfu Hitlerovi“. Tento pocit výjimečnosti se promítá i do jeho profesní prezentace, kde se označuje za „mezinárodně uznávaného automobilového experta“.
Potřeba obdivu a statusu
Lidé s narcistickými rysy vyžadují neustálé potvrzování své výjimečnosti. Turkovo veřejné vystupování je pečlivě budováno kolem symbolů moci, bohatství a úspěchu. Luxusní automobily značek Jaguar, Rolls-Royce či Bentley, fotografie z prestižních lokalit jako Grandhotel Pupp a zdůrazňování kontaktů s vlivnými lidmi nejsou jen koníčkem, ale součástí promyšlené sebeprezentace. Tato performance slouží k vyvolání obdivu a potvrzení jeho nadřazeného postavení ve společnosti.
Nedostatek empatie
Neschopnost nebo neochota vcítit se do pocitů a potřeb druhých je jedním z nejvíce destruktivních projevů narcismu. Tento rys umožňuje člověku pronášet kruté a zraňující výroky bez zjevných výčitek svědomí. Turkovy komentáře zlehčující utrpení popálené romské holčičky, jeho dehumanizující urážky na adresu menšin nebo bezcitné útoky na homosexuály jsou přímým důkazem hlubokého deficitu empatie. Právě tento nedostatek je psychologickým předpokladem pro to, aby mohl takové názory vůbec zastávat a veřejně prezentovat.
Přecitlivělost na kritiku
Navzdory vnějšímu dojmu nezlomného sebevědomí je pro lidi s narcistickými rysy typická extrémní citlivost na kritiku, kterou vnímají jako osobní útok ohrožující jejich velkolepý obraz sebe sama. Reakce Filipa Turka na zveřejnění jeho starších příspěvků je v tomto ohledu modelová. Místo omluvy, sebereflexe nebo alespoň snahy o vysvětlení přichází agresivní popření, obvinění novinářů z „manipulace“ a vyhrožování právními kroky. Tato obranná reakce, známá jako „narcistické zranění“, má za cíl zničit zdroj kritiky a ochránit křehké já.
Jeho narcistická sebeprezentace není jen vedlejším produktem jeho osobnosti; je to funkční politická strategie. Vytváří obraz silného, nekompromisního a úspěšného vůdce, který může být přitažlivý pro voliče zklamané tradiční politikou a toužící po někom, kdo „věci vyřeší“. Velikášství se tak stává politickou značkou. Současně jeho extremistická ideologie není od jeho osobnosti oddělená. Hluboký nedostatek empatie, který je pro narcismus typický, psychologicky umožňuje zastávat takové názory. Odstraňuje totiž vnitřní zábrany – pocity viny nebo studu – které většině lidí brání v tom, aby se uchylovali k nenávistným projevům. Osobnostní rys tak nejenže existuje vedle ideologie, ale je jejím nutným předpokladem.
Za hranou norem: Antisociální a autoritářské vzorce chování
Kromě narcistických rysů lze v chování Filipa Turka identifikovat i vzorce, které spadají do kategorie antisociálního a autoritářského chování. Tyto dva koncepty, ač odlišné, se v jeho případě vzájemně doplňují a posilují.
Antisociální rysy
V psychologii termín „antisociální“ neoznačuje člověka, který je plachý nebo nespolečenský. Popisuje naopak trvalý vzorec chování, který se vyznačuje pohrdáním a porušováním práv druhých, společenských norem a zákonů. Mezi klíčové projevy patří lhaní, impulzivita, agresivita a absence výčitek svědomí.
- Porušování norem a zákonů: Turek se sám přiznal k nebezpečné jízdě po dálnici a následně o ní lhal, když tvrdil, že se odehrála v Německu. Ve starším příspěvku se chlubí incidentem, při kterém byl vyveden z klubu za hajlování a vyhrožování personálu. Toto chování ukazuje tendenci vnímat pravidla a zákony nikoli jako závazné, ale jako překážky, které lze ignorovat.
- Agresivita a absence výčitek svědomí: Jeho verbální projevy jsou plné agrese a výhrůžek. Zcela zásadní je však naprostá absence lítosti či omluvy za své minulé výroky. Jeho komentář k útoku ve Vítkově je děsivým příkladem neschopnosti cítit vinu nebo soucit. Do tohoto vzorce zapadají i nedávná, ač neprokázaná, obvinění z domácího násilí a psychického týrání, která jsou v současnosti předmětem vyšetřování.
Autoritářská osobnost
Koncept autoritářské osobnosti, který po druhé světové válce rozpracoval filozof Theodor Adorno a jeho kolegové, se snaží vysvětlit psychologické kořeny fašismu. Autoritářská osobnost se vyznačuje několika klíčovými rysy: rigidním dodržováním konvenčních hodnot, submisivním postojem k autoritám vlastní skupiny a agresivitou vůči cizím skupinám (tzv. out-groups).
- Rigidní myšlení v kategoriích „my vs. oni“: Svět je v Turkově podání rozdělen na dvě nesmiřitelné skupiny. Na jedné straně stojí „my“ – „bílí muži“, „hrdí Němci“, vlastenci a jeho podporovatelé. Na druhé straně stojí „oni“ – liberálové, menšiny, feministky, homosexuálové a všichni, kdo zpochybňují tradiční hierarchii. Toto černobílé vidění světa je základem autoritářského myšlení.
- Podvolení se autoritě: Jeho nekritická glorifikace a obdiv k diktátorům jako Mussolini a Hitler je učebnicovým příkladem idealizace a podřízení se mocným, autoritářským postavám.
- Autoritářská agrese: Jeho nenávist není náhodná, ale cíleně směřuje na skupiny, které vnímá jako hrozbu pro svůj rigidní, hierarchický světový názor. Jeho výzvy k „čistce“ nebo použití termínu „konečné řešení“ jsou nejzazším vyjádřením této agresivity.
Tyto dva vzorce – narcistický a autoritářský – se vzájemně posilují. Narcistická potřeba cítit se nadřazeně nachází ideologické ospravedlnění v autoritářském vidění světa, které rozděluje společnost na nadřazené a podřazené skupiny. Autoritářská ideologie tak dává narcisovi „povolení“ pohrdat ostatními. Pokud je narcismus psychologickým „proč“ (potřeba ega) a autoritářství ideologickým „co“ (světonázor), pak antisociální rysy představují „jak“ (způsob jednání). Právě pohrdání pravidly, absence výčitek a ochota lhát jsou nástroji, které mu umožňují jednat v souladu se svými narcistickými a autoritářskými impulsy bez omezení společenskými konvencemi nebo pocitem viny.
"Tohle jsem nikdy nenapsal": Psychologie lhaní a popírání
Jedním z nejvýraznějších aspektů veřejného vystupování Filipa Turka, zejména v konfrontaci s jeho minulostí, je jeho vztah k pravdě. Nejedná se o běžné, příležitostné lži, ale o vzorec chování, který lze analyzovat pomocí konceptu patologického lhaní, známého také jako mytomanie. Patologické lhaní není motivováno pouze snahou vyhnout se trestu; je to často kompulzivní, nutkavé chování, kde lži slouží k budování velkolepého obrazu sebe sama a k manipulaci s okolím.
Analýza Turkových popíracích strategií
- Plošné popření a gaslighting: Tváří v tvář desítkám datovaných snímků obrazovky s kompletními diskuzními vlákny zní jeho tvrzení, že se jedná o „zjevné manipulace“ a že „důkazy neexistují“ , absurdně. Tato strategie se nazývá gaslighting – jde o pokus zpochybnit vnímání reality druhé strany a přimět veřejnost, aby pochybovala o tom, co vidí na vlastní oči.
- Obrana „černým humorem“: Když je popírání neudržitelné, přichází druhá obranná linie: tvrzení, že šlo o „černý humor“ nebo „kontroverznější výroky“ v nadsázce. Tato racionalizace se však hroutí při pohledu na obsah výroků. Zlehčování utrpení popáleného dítěte nebo oslava nacistických hesel překračuje jakoukoli definici humoru a spadá do kategorie projevu nenávisti a hlubokého nedostatku empatie.
- Mikrokosmos lži: Kauza rychlé jízdy: Incident s překročením rychlosti na dálnici D5 je dokonalým příkladem jeho modus operandi. Nejprve lhal a tvrdil, že jel v Německu. Když byl usvědčen z nepravdy, neomluvil se, ale zaútočil na důkaz samotný a zpochybnil přesnost „nehomologovaného“ tachometru. Tento vzorec je konzistentní: 1. Lhát. 2. Být přistižen. 3. Neomluvit se, ale zpochybnit důkaz nebo zaútočit na toho, kdo lež odhalil.
- Absence odpovědnosti: Napříč všemi kontroverzemi – od nenávistných příspěvků přes porušování zákona až po obvinění z násilí – se opakuje stejný vzorec: popření, odvedení pozornosti a stylizace do role oběti zorganizovaného spiknutí a mediální kampaně. Neschopnost převzít odpovědnost za vlastní činy je klíčovým znakem patologických vzorců chování.
Lhaní v tomto kontextu neslouží jen jako obrana, ale i jako útočný nástroj. Tím, že Turek vehementně popírá zjevná fakta, se nesnaží jen zachránit sám sebe. Aktivně se pokouší vytvořit pro své stoupence alternativní realitu a donutit je, aby si vybrali mezi jeho slovem a hmatatelnými důkazy. To je mimořádně účinný způsob, jak vybudovat loajální a izolovanou skupinu podporovatelů, kteří nedůvěřují žádným vnějším zdrojům informací. Patologické lhaní je navíc úzce spjato s narcistickou strukturou osobnosti. Lež slouží jako štít, který chrání grandiózní, ale ve skutečnosti velmi křehký obraz sebe sama. Přiznat, že je autorem tak nízkých a nenávistných výroků, by znamenalo zhroucení pečlivě budované image silného a obdivuhodného vůdce. Lež se tak stává psychologickou nutností, která má zabránit narcistickému kolapsu.
Proč to funguje? Rezonance s voliči a psychologické mechanismy
Analýza osobnosti politika by nebyla úplná bez snahy pochopit, proč jeho styl rezonuje s nemalou částí společnosti. Chování, které mnoho lidí považuje za odpudivé, je pro jiné naopak přitažlivé. K vysvětlení tohoto jevu mohou posloužit dva klíčové psychologické koncepty: projekce a kognitivní disonance.
Psychologická projekce
Projekce je nevědomý obranný mechanismus, při kterém člověk připisuje své vlastní nepřijatelné pocity, myšlenky nebo frustrace jiným lidem. Filip Turek pro své voliče funguje jako ideální „projekční plátno“. Jeho ochota říkat „věci natvrdo“ a porušovat tabu politické korektnosti může působit jako úleva pro lidi, kteří se cítí umlčováni, frustrovaní ze složitosti moderního světa a zlobí se na „systém“. Tím, že Turek otevřeně vyjadřuje hněv a pohrdání, legitimizuje a ventiluje podobné, často nepojmenované pocity u svých příznivců.
Kognitivní disonance a její řešení
Klíčovým mechanismem pro pochopení loajality jeho stoupenců je teorie kognitivní disonance. Tento termín popisuje stav nepříjemného vnitřního napětí, které člověk zažívá, když zastává dva protichůdné názory nebo když jeho chování odporuje jeho přesvědčení. Turkovi voliči se ocitají přesně v takové situaci. Na jedné straně stojí jejich přesvědčení: „Filip Turek je silný, vlastenecký lídr, který bojuje za naše zájmy.“ Na druhé straně stojí důkazy: „Filip Turek v minulosti psal rasistické a nenávistné věci.“
Tento rozpor vytváří silné psychické nepohodlí, které se lidé snaží odstranit. Mají několik možností:
- Změnit chování: Přestat ho podporovat. To je pro přesvědčené stoupence nejtěžší varianta.
- Změnit postoj nebo přidat nové informace: Toto je mnohem častější cesta, která může mít několik podob:
Bagatelizace: „Byly to jen hloupé vtipy, nemyslel to vážně.“
Ospravedlnění: „Byl tehdy mladý a hloupý. Dnes je jiný.“
Útok na zdroj informací: „Je to jen štvavá kampaň zkorumpovaných médií, která se ho bojí.“ (Tuto strategii Turek sám aktivně podporuje.)
Přidání souznících myšlenek: „Možná něco řekl, ale v boji proti Green Dealu má pravdu, a to je pro mě důležitější.“
Tím, že je Turek tak kontroverzní, nutí své příznivce k velkému psychologickému úsilí, aby si obhájili svou podporu. Podle psychologického principu „ospravedlnění úsilí“ platí, že čím více energie do něčeho investujeme, tím více si toho ceníme. Samotný akt obrany Turka proti zdrcujícím důkazům tak paradoxně posiluje loajalitu jeho stoupenců. Jeho kontroverznost funguje jako filtr, který odradí váhající a vytvoří pevné jádro vysoce oddaných následovníků, kteří s ním prošli „krizí“ a jejichž víra je o to silnější.
Závěr: Osobnost a moc – Důsledky pro demokratickou společnost
Psychologická analýza veřejných projevů a chování Filipa Turka odhaluje konzistentní a vzájemně propojený soubor osobnostních rysů. Jedná se o kombinaci narcistické grandiozity a potřeby obdivu, antisociálního pohrdání normami a nedostatku empatie, a autoritářského vidění světa založeného na hierarchii a agresi vůči „cizím“ skupinám. Tento vnitřní svět je navenek komunikován stylem, který se opírá o popírání, manipulaci a snahu vnutit veřejnosti vlastní verzi reality.
Vzestup politické figury s takovýmto psychologickým profilem má vážné důsledky pro demokratickou společnost.
- Eroze pravdy: Když politický lídr systematicky ukazuje, že objektivní fakta jsou nepodstatná a že realita je jen otázkou toho, co se dá nejhlasitěji a nejagresivněji tvrdit, podkopává to samotné základy veřejné debaty. Bez sdíleného chápání reality není možný smysluplný dialog.
- Normalizace nenávisti: Opakované používání dehumanizujícího jazyka, i když je maskováno jako „humor“, postupně posouvá hranice toho, co je ve veřejném prostoru přijatelné. To může vést k legitimizaci a posílení extremistických a nenávistných postojů v celé společnosti.
- Přítažlivost „silného muže“: Je třeba si uvědomit, že psychologické rysy, které činí Turka tak kontroverzním, jsou zároveň zdrojem jeho politické síly. V dobách nejistoty, ekonomických obav a společenských změn mohou být jednoduché, sebevědomé a agresivní odpovědi, které nabízí narcisticko-autoritářský typ lídra, nebezpečně lákavé. Nabízejí iluzi jasného řádu a pevného vedení v chaotickém světě.
Výzvou pro zdravou demokracii není takové osobnosti pouze odsoudit, ale především porozumět psychologickým mechanismům, které stojí za jejich přitažlivostí. Jen tak je možné této přitažlivosti čelit a posilovat hodnoty, jako jsou empatie, respekt k faktům a schopnost vést dialog – tedy přesný opak toho, co osobnostní profil Filipa Turka reprezentuje.
Zdroje:
Archiv facebookových příspěvků Filipa Turka (2009–2022) obdržený od Štítu Demokracie
Grosmanová, M. (2025). Narcistická porucha osobnosti. MOJE psychologie:
Adorno, T. W. et al. (1950). The Authoritarian Personality
Novák, T. (2023). Mýtomani jsou na lžích závislí. Flowee.cz
Festinger, L. (1957). A Theory of Cognitive Dissonance
