Článek
Číslo, které mělo být mým zajištěním na stáří. Zírala jsem na něj a nevěděla jsem, jestli se mám smát, nebo brečet. A tak jsem neudělala ani jedno. Jen jsem ten papír tiše položila na stůl a šla jsem si uvařit meltu. Kávu si kupuju jen tehdy, když je v akci.
Jsem hrdá matka. Můj nejstarší syn je úspěšný stavební inženýr, staví mosty. Druhý syn je IT specialista v mezinárodní firmě. A moje nejmladší dcera je lékařka, pracuje na dětském oddělení v nemocnici. Všichni tři jsou chytří, pracovití a slušní lidé. Všichni tři platí vysoké daně. Vychovala jsem pro tento stát tři vysoce produktivní a cenné občany. A stát mi za to posílá almužnu, za kterou si po zaplacení nájmu a léků sotva koupím chleba a máslo.
Můj den má svá pevná pravidla, která neurčuje radost, ale rozpočet. Ráno vstanu a první, co udělám, je, že si zkontroluju letáky ze supermarketů, které mi večer předtím hodila do schránky dcera. Můj nákupní seznam se neřídí tím, na co mám chuť, ale tím, co je zrovna ve slevě. Vydám se na nákup pěšky, protože jízdenka na tramvaj je luxus, který si nemůžu dovolit.
V obchodě procházím mezi regály jako stratég na bitevním poli. V hlavě mi neustále běží kalkulačka. Můžu si dovolit to lepší máslo, nebo musím vzít ten levnější margarín? Koupím si kilo jablek, nebo raději jen tři, abych ušetřila? U pultu s masem se vždycky jen na chvíli zastavím. Podívám se na ty krásné kousky hovězího, povzdechnu si a pak zamířím k regálu s levnými párky a salámy. Maso je pro mě svátek, ne každodenní jídlo.
Cítím se trapně. Stydím se, když u pokladny přede mnou stojí mladá holka a na pás vykládá avokáda, quinou a bio jogurty, a já tam položím svůj chleba, dva rohlíky a ten nejlevnější tavený sýr. Snažím se nedívat pokladní do očí.
Moje děti jsou skvělé. Milují mě a snaží se mi pomáhat. Každý měsíc mi posílají peníze. Ale já jsem příliš hrdá na to, abych si od nich nechala platit svůj život. Vychovala jsem je k tomu, aby byly samostatné, ne aby se staraly o svou matku, která by se o sebe měla umět postarat sama. Vždycky jim poděkuju, ale ty peníze jim léta ukládám na spořicí účet. Říkám jim, že je to pro vnoučata. Ale ve skutečnosti je to pro můj pocit důstojnosti.
Nejhorší je ta samota a pocit zbytečnosti. Celý život jsem byla v jednom kole. Práce, děti, domácnost. Neměla jsem čas přemýšlet sama nad sebou. A teď mám času nekonečno, ale nemám peníze na to, abych ho nějak smysluplně vyplnila. Chtěla bych chodit do divadla, na koncerty, cestovat. Místo toho sedím doma, dívám se na televizi a pletu svetry pro vnoučata, protože vlna je levnější než kupované oblečení.
Když za mnou děti přijdou na návštěvu, snažím se, aby nic nepoznaly. Uvařím dobré jídlo, na které si ten týden šetřím. Usmívám se a říkám jim, jak se mám skvěle a jak si ten důchod užívám. A oni mi to věří, protože tomu chtějí věřit. Nechtějí cítit vinu. A já je nechci zatěžovat svými problémy. Tak hrajeme tuhle tichou hru. Oni se tváří, že jsem zajištěná a spokojená důchodkyně. A já se tvářím, že to tak opravdu je.
Někdy večer, když sedím v tichém bytě a jím k večeři chleba s máslem, přemýšlím o tom, kde se stala chyba. Celý život jsem dělala všechno správně. Pracovala jsem, platila daně, vychovala děti. Věřila jsem ve slib, který mi tento stát dal. Že když budu poctivě pracovat, ve stáří se o mě postará. Ale ten slib byla lež.
Nejsem zahořklá. A nelituju ničeho, co jsem pro své děti udělala. Jsou mým největším pokladem a mou největší pýchou. Když se dívám na jejich fotky, které mám vystavené na poličce – na ty dva úspěšné inženýry a na tu skvělou doktorku – vím, že můj život měl smysl. Jsou mým odkazem. Jsou mým skutečným bohatstvím.
Jen je ironií osudu, že ta žena, která vychovala takové kapacity, si teď musí třikrát rozmyslet, jestli si k tomu chlebu může dovolit koupit i plátek šunky. Je to tichý, osobní paradox, o kterém se nemluví. Ale prožívají ho statisíce lidí, jako jsem já. A my mlčíme, protože se stydíme. A protože jsme byli vychováni k tomu, abychom si nestěžovali.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
