Článek
Nemůžu spát. Nemůžu jíst. Pokaždé, když si na to vzpomenu, mám pocit, jako by mi někdo lil do srdce vařící olej. Včera se mi zhroutil celý svět.
S přítelkyní Monikou jsme spolu byli krátce, když otěhotněla. Je mi 23, jí 22. Byl jsem s ní, tak jsem automaticky předpokládal, že ten malý chlapeček je můj. A tak jsem se stal tátou. Posledních čtrnáct měsíců jsem žil jen pro ně. Nemám stálou práci, protloukám se po brigádách, jak se dá, ale dělal jsem pro ně první poslední, aby jim nic nechybělo.
Včera se mi Monika v slzách přiznala, že nejsem otec. Že to celou dobu věděla.
Cítím se tak neuvěřitelně zrazený a využitý. Proč mi to udělala? Proč mě nechala žít ve lži? Myslím, že jen potřebovala někoho, kdo by se o ni a o dítě postaral. Nějakého hlupáka, co by platil a staral se. A já byl ten slabý kus, který jí na to skočil.
A nejhorší na tom všem je, že toho malého kluka miluju. Je to můj syn. V mém srdci je to můj syn. Ale není. A já jsem tak strašně zklamaný, že není můj, že se stydím o tom s kýmkoliv mluvit. Je to tak ponižující.
Monika brečí a prosí mě, ať nechodím. Že biologický otec na dítě kašle, i když jsou spolu pořád v kontaktu. Dneska má přijít, abychom si to „vyříkali“. Ale já už nechci nic říkat. Nechci být součástí tohohle dramatického trojúhelníku.
Oba je miluju, opravdu. Ale ta její lež, to, že mi nevěřila natolik, aby mi řekla pravdu od začátku, to prostě nedokážu překousnout. Je to peklo. Doufám, že tohle peklo nikdo z vás nikdy nezažije.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
