Článek
Píšu vám, protože to nemůžu říct nikomu jinému, ani svému terapeutovi. Možná si zasloužím veškeré odsouzení světa. Jen se vás ptám, co byste dělali na mém místě?
Naše první dcera, Lucka, byla znásilněna, když jí bylo čtrnáct. Zničilo jí to dětství a obrátilo náš život naruby. Vždycky si myslíte, že když své dítě vychováváte správně a staráte se o něj, nic zlého se mu nestane. Ale stalo se a my jsme nemohli udělat nic, co by to napravilo. Ten muž, který to udělal, skončil ve vězení, ale naše dcera už nikdy nebyla stejná. Terapie jí nevrátily úsměv, nic nefungovalo. Byla chladná, emočně mrtvá. A my jsme si jako rodiče vyčítali, že jsme selhali.
Stáhli jsme ji ze školy na domácí vzdělávání, protože měla strašné noční můry a do školy chodit nedokázala. Byla to asi chyba, přehnaná rodičovská ochrana, ale chtěli jsme ji chránit, měli jsme pocit, že normální škola pro ni v tu chvíli není bezpečné prostředí.
A jako by situace nemohla být horší, zjistili jsme, že je těhotná. S dítětem toho násilníka. Navrhovali jsme interrupci, kvůli jejímu věku a celé situaci, ale ona nechtěla. Odmítla to. Tak jsme ji nechali doma a ona porodila holčičku. A my jsme se rozhodli. Vychováme to dítě jako naši druhou dceru, abychom té první dali život, o který byla okradena. Chtěli jsme jen, aby si užívala života, a řekli jsme jí, že to miminko vychováme za ni, jako její sestru, a ona souhlasila.
Bylo to částečně ze strachu, co by si pomysleli sousedé na malém městě, a částečně z touhy, aby naše dcera mohla dál žít normální život teenagera. Nebylo to ideální, ale chvíli to fungovalo. Lucka mohla vidět svou dceru, kdykoliv chtěla, což bylo lepší, než dát miminko k adopci. Ale takhle to nevydrželo dlouho, protože Lucčino duševní zdraví se začalo zhoršovat.
Začala být silně sebevražedná. Nic jsme nemohli dělat, protože pokaždé, když jsme se k ní snažili přiblížit, odtlačila nás ještě víc než předtím. Byla několikrát hospitalizována pro pokusy o sebevraždu, až se jí to nakonec podařilo. Zničilo nás to. Zpočátku jsme to miminko nenáviděli a vinili ho. Vinili jsme ho za smrt naší dcery a popírali jsme, že je to naše chyba. Nakonec jsme si ale uvědomili, že za to máme vinu my, ne to dítě, které bylo přivedeno na svět bez vlastního zavinění. Tak dlouho jsme se soustředili na to, že je to z poloviny dítě násilníka, že jsme přehlíželi fakt, že je to taky z poloviny dítě naší dcery.
Trvalo dlouho, než jsme k tomuto závěru došli, ale o to miminko, naši Aničku, jsme se vždy starali z úcty k naší dceři. Myšlenka dát ji k adopci mi několikrát proběhla hlavou, ale věděl jsem, že by si to Lucka nepřála, a moje žena také ne.
Dali jsme její dceři, naší dceři, ten nejlepší život, jaký jsme mohli. Koupili jsme jí všechno, co si kdy mohla přát, brali jsme ji na koncerty a na dovolené. Dokonce jsme ji poslali na soukromé gymnázium navzdory dalším výdajům, s nadějí, že bude v životě úspěšná a prožije život, který naše dcera nikdy prožít nemohla.
Teď je doma a pokaždé, když mě nebo mou ženu obejme a řekne: „Miluju tě, mami/tati,“ bolí to jako dýka v srdci. Vždycky se podívám na svou ženu, pokaždé, když to naše dcera řekne. Cítí to stejně bolestivě jako já, poznám na pohledu v jejích očích. Není to tak, že bychom ji nemilovali, milujeme ji nade vše. Jde o to, že celý její život je prožitý ve víře ve lež. My jsme ve skutečnosti její prarodiče a ona o tom nemá ani tušení. Nikdy se neptala, jestli jsme její skuteční rodiče, protože samozřejmě nikdy neměla důvod. Část mě ale věří, že lhaní zamlčením je pořád lhaní. Nikdy jsme jí neřekli pravdu o tom, že její sestra byla její matka.
Ví, že její sestra spáchala sebevraždu, ale je příliš mladá na to, aby si ji pamatovala. Mám pocit, že ji chráníme před poškozením a bolestí tím, že ji držíme v nevědomosti. Možná jsem jen sobec, možná i moje žena. Prostě nechceme vidět, jak trpí.
Myšlenka, že by nebyla dost silná na to, aby unesla pravdu, mě děsí nejvíc. Vím, že bych ji neměl srovnávat se svou druhou dcerou, ale nikdy bych si neodpustil, kdyby i ona spáchala sebevraždu poté, co by se dozvěděla pravdu. Nemůžu ztratit obě, další takovou ztrátu bych nepřežil.
Celá ta situace drtí duši. Jediný člověk, se kterým o tom můžu mluvit, je moje žena. Je to jako nějaká obrovská věc, kterou nikdo jiný nikdy nesmí vědět. Ani naši rodiče neznají pravdu.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
