Článek
Když mi bylo sedmnáct, sebral jsem všechnu odvahu a přiznal rodičům, že jsem na kluky. Jejich reakce? Sbal si věci a vypadni. Zavrhli mě. Jako bych pro ně v tu chvíli přestal existovat.
Třiadvacet let. Třiadvacet let naprostého ticha. Žádný telefonát na Vánoce, žádná zpráva k narozeninám. Nic. Během té doby jsem se postavil na vlastní nohy, našel si partnera, teď už manžela, a vybudoval si vlastní život, vlastní rodinu z přátel, kteří mě mají rádi takového, jaký jsem.
A pak, z ničeho nic, mi minulý týden zazvonil telefon. Neznámé číslo. Zvednu to a tam můj bratr. A chvíli po něm sestra. Volají mi po třiadvaceti letech, aby mi oznámili, že jejich rodinná firma zkrachovala a rodiče jsou v takových dluzích, že přijdou o dům.
A prý by chtěli, abych jim pomohl. Abych jim ty dluhy zaplatil. Vědí totiž, že můj manžel je oční lékař, takže si jednoduše spočítali, že se musíme topit v penězích a můžeme si to dovolit. Ta drzost mě naprosto ohromila.
V tu chvíli jsem se začal smát. Smál jsem se tak nahlas a tak od srdce, jako už dlouho ne. Když se v telefonu zmateně zeptali, co je na tom k smíchu, řekl jsem jim, ať jdou do prdele, a zavěsil jsem.
Poslat je tam, kam patří, byl jeden z nejuspokojivějších pocitů, jaké jsem kdy v životě zažil.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
Zdroje
