Článek
Můj přítel Radek zůstal doma. Věřila jsem mu, on věřil mně. Nebo jsem si to alespoň myslela.
Jako každá normální holka v dnešní době, i já jsem si na svůj soukromý Instagram dala pár fotek z dovolené. Fotku, jak si s holkama dáváme večeři v taverně. Fotku západu slunce nad mořem. A ano, i jednu fotku, kde stojím na pláži v bikinách a směju se do objektivu. Byla to hezká fotka. Cítila jsem se na ní šťastně, uvolněně a hezky. A neviděla jsem na ní absolutně nic špatného.
Radek ale očividně ano. Jeho reakce na tu fotku byla okamžitá a ledová. Místo lajku mi přišla zpráva: „To se musíš takhle vystavovat?“ Nechápala jsem. „Co myslíš? Vždyť je to normální fotka z pláže,“ odepsala jsem. „Normální? Jsi tam skoro nahá. Každej chlap na tebe může slintat. To ti není trapně?“
Byla jsem v šoku. Jeho zpráva mi úplně zkazila náladu. Snažila jsem se mu vysvětlit, že je to absurdní, že je to můj profil pro mé přátele a že na fotce v plavkách na pláži není nic špatného. Ale on si vedl svou. Prý je to neuctivé vůči němu a vůči našemu vztahu. Zbytek dovolené byla atmosféra mezi námi napjatá.
Když jsem se vrátila domů, opálená a plná zážitků, čekal mě ten nejchladnější přivítání v mém životě. Radek se mnou skoro nemluvil. A večer si mě posadil na gauč jako malou holku.
„Musíme si promluvit,“ začal vážně. „Přemýšlel jsem o tom celý týden. A došel jsem k závěru, že v tomhle nemůžu pokračovat. Nemůžu být se ženou, která se takhle vystavuje na internetu.“
Zírala jsem na něj a čekala jsem, že se začne smát. Že je to nějaký hloupý vtip. Ale on se tvářil smrtelně vážně.
„Uráží mě to jako muže,“ pokračoval. „Žena má patřit jen jednomu muži. Nemá se co ukazovat polonahá celému světu. Provokuješ ostatní chlapy a děláš ze mě vola. Žena má mít nějakou důstojnost, nějakou úroveň. A tohle, co jsi předvedla, to je pod moji úroveň.“
Poslouchala jsem ten jeho monolog a najednou jsem necítila smutek. Necítila jsem ani lítost. Cítila jsem jen obrovské, ledové jasno. Ten muž, se kterým jsem dva roky žila, mě nevidí jako partnerku. Vidí mě jako svůj majetek. Jako něco, co má vlastnit a kontrolovat. Moje tělo, moje fotky, moje chování – to všechno vnímal jako odraz sebe samého. Jeho uražená mužská pýcha byla pro něj důležitější než moje radost a moje svoboda.
Vůbec se se mnou nerozcházel kvůli fotce v plavkách. Rozcházel se se mnou, protože jsem se odmítla podřídit jeho představě o tom, jak se má „jeho“ žena chovat. Protože jsem si dovolila být sama sebou.
Nijak jsem se nebránila. Neplakala jsem. Neprosila jsem ho. Když dokončil svůj projev, jen jsem klidně vstala. „Dobře, Radku,“ řekla jsem. „Rozumím. Tak já si tedy půjdu sbalit věci.“
Jeho to zaskočilo. Zřejmě čekal scénu. Ale já jsem cítila jen obrovskou úlevu. Tenhle rozchod nebyl prohra. Bylo to to nejlepší, co mě mohlo potkat. Ušetřil mi roky života s majetnickým, zakomplexovaným mužem, který by se mě snažil zavřít do zlaté klece svých vlastních nejistot.
Ten večer jsem od něj odešla. A druhý den jsem si na svůj Instagram dala další fotku z Řecka. Tu nejhezčí, co jsem měla. Byla jsem na ní zase v plavkách, smála jsem se od ucha k uchu a v očích jsem měla slunce. A pod tu fotku jsem napsala jen jedno slovo: „Svobodná.“
Protože přesně tak jsem se cítila. A žádný muž, který si myslí, že mě může vlastnit, mi tenhle pocit už nikdy nevezme.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
