Článek
Dělal jsem rolbaře na jednom malém zimním stadionu u nás ve městě. Byla to super brigáda ke škole. Jsem chudý student a pár dalších zaměstnanců byli taky studenti, takže šéfové často nechávali v naší odpočívárně jídlo pro všechny – mražené pizzy, párky, čínské polévky, sušenky, kafe, čaj. Prostě taková ta klasika, aby člověk neumřel hlady.
Jenže v prosinci mě „vyhodili“. Dávám to do uvozovek, protože mi nikdy neřekli do očí: „Tomáši, končíš.“ Prostě mi přestali dávat směny v plánu. Když jsem volal šéfovi, nezvedal to. Když jsem psal, neodpovídal. Úplně mě vygumovali, ghosting v praxi.
Při tom všem ale udělali jednu zásadní chybu. Nikdo mi neřekl, abych vrátil klíče. Klíče, které otevíraly zadní vchod pro zaměstnance a hlavně dveře do té naší odpočívárny s ledničkou a mikrovlnkou.
Takže co vám budu povídat. Každý týden, většinou v pondělí večer, když vím, že je stadion prázdný, si vezmu batoh a krabičku na jídlo. Projdu zadním vchodem, odemknu si a nakradu si tolik jídla, kolik se do krabičky a batohu vejde. Pár mražených pizz, pytlík párků, pár čínských polévek… co dům dá. Co na to říct, jsem bez práce a nemám peníze na jídlo. V odpočívárně nejsou žádné kamery. Kdo mě zastaví? Technicky vzato tam pořád pracuju, ne? Nikdo mi nedal výpověď!
Cítím se neporazitelný a moje jídlo pochází z jejich peněženky. Beru to jako takovou malou, spravedlivou kompenzaci za to, jak se mnou vyběhli.
Jen aby bylo jasno, tohle období mého tajného lupičství asi brzy skončí. Před pár dny se na mě totiž usmálo štěstí a sehnal jsem si novou brigádu z domova, budu zadávat nějaká data do počítače. Takže dny, kdy jsem luxoval ledničku na zimáku, jsou pravděpodobně sečteny. Ale víte co? Byla to jízda. A nelituju ani jedné té pizzy navíc.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
