Článek
Víte, jaký je to pocit, když se vám zhroutí svět? Já to poznala dvakrát v jednom týdnu. Poprvé, když jsem se pokusila si vzít život a skončila na uzavřeném oddělení. A podruhé, když jsem se s křehkou nadějí na nový začátek vrátila domů, do našeho pronajatého bytu na Žižkově. Klíč potichu zapadl do zámku, já vešla do svého pokoje a tam byli. V mé posteli. Můj přítel Tomáš a můj nejlepší kámoš od gymplu, David.
Vůbec jsem netušila, že Tomáš je na kluky. Vlastně jsem o něm nevěděla asi nic. Ale to, co mě v tu chvíli rozsekalo na milion kousků, nebyl on. Byla to zrada od Davida. Od člověka, který mi měl držet místo v reálném světě, zatímco já se snažila dát dohromady. Od člověka, který věděl o každé mé slze, o každém záchvatu paniky.
V hlavě mi totálně vyplo. Pamatuju si jen tmu před očima a spalující vztek. Nekřičela jsem, nebrečela. Prostě jsem se otočila, potichu za sebou zavřela dveře a šla do předsíně. Tam stály. Davidovy vysněné značkové válenky, na které si šetřil snad půl roku z brigády v kavárně. Stály tam tak nevinně. A mně v tu chvíli prostě ruplo v bedně. Bez přemýšlení jsem si stáhla kalhoty a vykonala potřebu přímo do jedné z nich. Byla to ta nejubožejší a zároveň nejuspokojivější věc, co jsem v životě udělala.
Tomáš samozřejmě letěl na hodinu. Když jsem mu balila jeho tři a půl trička, došlo mi, že jsem byla jen jeho jízdenka na Prahu. Bydlení, jídlo, auto, co si půjčoval, jako by mu patřilo… Byla jsem blbá a zamilovaná, neviděla jsem varovné signály. Jeho odchod bolel asi jako vytržený zub – chvilku to krvácí, ale pak přijde úleva. Jenže ta díra, co po sobě zanechal David, ta byla obrovská.
Následující měsíce byly peklo. Začala jsem pít, a to hodně. Bylo mi všechno jedno. Ta bota byla jen symbol, ventilace absolutního zoufalství. Až když jsem se jednoho rána probudila a nepamatovala si, jak jsem se dostala domů, došlo mi, že jestli něco neudělám, skončím buď zpátky v Bohnicích, nebo na hřbitově. Našla jsem si terapeuta a začala na sobě makat. Byla to dřina, ale pomalu, krůček po krůčku, jsem se z toho dna škrábala nahoru.
Dnes je to pár let. Jsem střízlivá a mám úžasného přítele, který je ztělesněním laskavosti a stability. A víte, co je na tom nejvíc neuvěřitelné? S Davidem jsme dnes zase přátelé. Trvalo to roky, ale oba jsme dospěli, omluvili se jeden druhému a dokázali si odpustit. On mi odpustil tu botu a já jemu tu zlomeninu srdce. Oba jsme byli v té době na strašně temném místě a dělali jsme šílené věci. Někdy si z toho děláme i legraci, i když je to takový ten smích, co trochu mrazí v zádech. Život je někdy fakt bizár.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
