Článek
Nebyla to loupež se zbraní v ruce. Byl jsem v bance, protože jsem potřeboval rozměnit deset tisíc korun na menší bankovky. Pán přede mnou dělal velký vklad, spoustu dvoustovek a pětistovek. Když přišla řada na mě, požádal jsem o sto kusů stokorun a podal úřednici pět bankovek po dvou tisících. Ona peníze přepočítala, dala je do obálky a podala mi ji.
Jenže místo stovkových bankovek mi dala sto kusů tisícikorun.
Vzal jsem obálku a odešel. V hlavě mi to šrotovalo. Věděl jsem, že je to špatně. Ale byla zrovna doba finanční krize, kdy vláda lila do bank miliardy na jejich záchranu. A já si řekl, že tohle jsou prostě moje peníze na záchranu. Můj osobní bailout.
Vím, že je to krádež. Ale cítil jsem tehdy vinu? Ano. Pomohly mi ty peníze? Ano, neskutečně. Použil jsem je na nákup jídla pro sebe a pro dceru, na benzín, abych se dostal do práce, a na zaplacení těch nekonečných složenek.
Bylo to asi před dvaceti lety. Nebyl jsem klientem té banky, takže na mě neměli žádné údaje. Byla to náhoda, příležitost zrozená ze zoufalství. Přesto mě i po těch letech občas přepadne pocit studu. Byl to čin zloděje, i když bez masky a pistole.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
