Článek
Řeším faktury, objednávám kancelářské potřeby, vím, kde najít jakoukoliv smlouvu, umím spravit zaseknutou tiskárnu a vím, jaké kafe pije ředitel. Všichni za mnou neustále s něčím chodí. Jsem takový ten neviditelný olej v soukolí firmy. Všechno díky mně běží hladce, ale málokdy si toho někdo všimne. A já jsem si na to zvykla. Brala jsem to tak, že jsem prostě nahraditelná.
Minulý týden jsem si po roce vzala jeden jediný den dovolené. Ne jarní prázdniny, ne vánoční volno, ale jeden obyčejný den uprostřed týdne, abych si zařídila něco na úřadech. Všem jsem to s dostatečným předstihem oznámila, do kalendáře jsem si zadala nepřítomnost a nastavila jsem si automatickou odpověď v emailu.
To ráno bylo úžasné. Žádný budík, žádný spěch. Uvařila jsem si v klidu kávu, sedla si na balkon a četla si knížku. Pracovní mobil jsem si schválně nechala vypnutý. Chtěla jsem si ten jeden den volna opravdu užít.
Kolem poledne, když jsem se vrátila z úřadů, jsem si zapnula svůj soukromý telefon, abych se podívala, co je nového. A v tu chvíli to začalo. Telefon se zbláznil. Desítky zmeškaných hovorů. Patnáct zpráv na WhatsAppu. Všechno z práce.
Se smíšenými pocity zvědavosti a podráždění jsem si začala pročítat zprávy. Byla to neuvěřitelná kronika rozkladu jednoho fungujícího pracoviště.
10:05 (kolegyně Petra): „Ahoj Jani, prosím tě, nevíš, kde jsou ty podklady pro dnešní poradu? Nemůžu to najít!“
10:30 (kolega Milan): „Jano, pomoc! Zase se zasekla tiskárna a já musím vytisknout tu prezentaci. Co s tím mám dělat?“
11:15 (Petra): „Jano, kde jsi? Šéf tě shání, potřebuje nějaké staré faktury a nikdo neví, kde jsou!“
11:45 (účetní): „Paní Jano, okamžitě mi zavolejte, potřebuju heslo do datové schránky!“
Zprávy byly čím dál tím paničtější. A pak přišel zlatý hřeb. Zpráva od Petry ve 12:30. „Jano, proboha, co se děje? Proč nejsi v práci a nebereš telefon? Všichni si tu myslí, že jsi dala výpověď a nikomu to neřekla! Je tu totální panika!“
Zírala jsem na ten displej a začala jsem se smát. Takže oni si mysleli, že jsem skončila? A zpanikařili? Já, ta neviditelná holka pro všechno?
Než jsem stihla odepsat, telefon zazvonil znovu. Tentokrát to byl sám pan ředitel. Zněl, jako by právě doběhl maraton.
„Jano! Konečně! Kde jste?“ vydechl do telefonu.
„Dobrý den, pane řediteli,“ odpověděla jsem klidně. „Mám ten nahlášený den volna.“
V telefonu bylo chvíli ticho. „Aha… jo, vlastně, vy jste to říkala,“ zamumlal. „Heleďte, a nešlo by to nějak… nevrátila byste se aspoň na hodinku? My jsme bez vás úplně ztracení. Nikdo tu nic neví, nic nemůže najít, je to tu jak po výbuchu.“
Seděla jsem na svém gauči, v teplákách, s hrnkem čaje v ruce, a poslouchala jsem ten chaos na druhém konci linky. A cítila jsem něco, co jsem v práci už dlouho necítila. Pocit moci. A pocit, že jsem důležitá. Ne, neocenitelná.
„Nezlobte se, pane řediteli, ale dneska to opravdu nejde,“ odpověděla jsem s tím nejsladším hlasem, jakého jsem byla schopná. „Ale zítra ráno v osm jsem tam jako na koni.“
Zbytek dne jsem si užila jako královna. Vypnula jsem si telefon a s blaženým úsměvem jsem si užívala to ticho.
Když jsem druhý den přišla do práce, bylo to jako v jiném světě. Všichni se na mě usmívali. Donesli mi kávu. Ptali se, jak jsem si užila den volna. Děkovali mi za každou maličkost.
Trvalo to asi týden, než se zase všechno vrátilo do starých, zajetých kolejí. Ale něco se změnilo. Ve mně. Už se necítím jako neviditelná. Vím, že bez toho mého oleje by se to jejich soukolí velmi rychle zadřelo. A i když mi to neříkají každý den, ten jeden den paniky mi stačil. Byl to ten nejlepší firemní benefit, jaký jsem kdy dostala. A já teď vážně uvažuju o tom, že si takový den volna vezmu brzy znovu. Jen tak, pro ten pocit.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
