Článek
Je to už pět let, ale pamatuju si to, jako by to bylo včera. Bylo léto 2020, ta první, nejděsivější vlna pandemie pomalu odeznívala a všude se mluvilo o rozvolňování. Nikdo pořádně nevěděl, co platí a co ne.
Bydlím na malé vesnici a zrovna jsem šel do naší místní Jednoty na nákup. Nasadil jsem si roušku a vešel dovnitř. A okamžitě jsem si připadal jako idiot. Kromě mě a prodavaček za plexisklem neměl roušku vůbec nikdo. Všichni na mě koukali jako na exota. Cítil jsem se fakt trapně, ale sundat jsem si ji nechtěl.
Jak jsem tak procházel obchodem, zabočil jsem do uličky s těstovinami. A tam jsem je uviděl. Maminku a jejího asi desetiletého syna. A oba měli roušky. Bylo vidět, jak se ten kluk ošívá, jak je mu to nepříjemné, jak si za tu roušku stydí.
Naše pohledy se na vteřinu střetly. Viděl mě – potetovaného týpka s barevnými vlasy, co bydlí na konci vesnice – a viděl, že mám taky roušku. A v tu chvíli se v jeho očích něco změnilo. Malinký záblesk úlevy. Jako by si řekl: „Aha, tak nejsem jediný blázen.“
Od té chvíle byl jako vyměněný. Už se nekrčil za mámou. Najednou ožil, energicky pobíhal kolem a pomáhal jí dávat věci do košíku. Měl v kroku takovou novou jistotu.
Není to žádný velký příběh, vím to. Ale ten pocit sounáležitosti s tím malým klukem byl k nezaplacení. Nejen on se cítil líp. I mně se obrovsky ulevilo. V té divné, izolované době, kdy jsme se jeden druhého báli, to pro mě znamenalo hrozně moc. Ten tichý souhlas mezi dvěma lidmi, kteří se cítili jako outsideři, ale věděli, že v tom nejsou sami.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
