Článek
Dnes je ten den. Den, který možná změní všechno, nebo taky možná všechno ukončí. Píšu tohle, když sedím na nemocniční posteli v Motole a do operace mi zbývá asi sedm hodin. Srdce mi nebije o nic rychleji než obvykle. A to je asi to, co moje kamarády děsí nejvíc.
Mám vzácnou kostní nemoc, mnohočetnou dědičnou exostózu. Zní to složitě, ale v podstatě to znamená, že mi po celém těle rostou nezhoubné kostní nádory. Nerostou sice dovnitř, aby mi zničily orgány, ale rostou ven a tlačí na všechno kolem – na nervy, na svaly. A bolí to. Bolí to tak, že si to zdravý člověk neumí představit. Na stupnici od jedné do deseti jsem neustále na pětce. Každý den, každou minutu. Nevydržím chodit déle než dvě minuty. Nemůžu psát rukou, takže ve škole funguju jen díky notebooku. V podstatě žiju v neustálé agónii.
A tak jsme se rozhodli pro operaci. Doktoři mi odříznou některé z těch nejbolestivějších nádorů v koleni, abych mohl zase chodit. A taky mi musí odstranit dvě žebra, která kvůli těm nádorům praskla. Místo nich prý dostanu nějaké kovové. Je to spousta velmi složitých zákroků najednou. A je tu dvacetiprocentní šance, že umřu. Nebo že se nic nezmění. Nebo se to dokonce zhorší. Házím si šestistěnnou kostkou o to, jestli budu žít.
Ale abych byl upřímný, je mi vlastně jedno, co se při té operaci stane.
Pokud to vyjde, super, budu zase chodit. Pokud selže a můj stav zůstane stejný nebo se zhorší, už jsem se s tou nemocí naučil žít. Zvládnu pár dalších zvratů k horšímu. A pokud umřu, no, pak už asi nebude žádná bolest.
Moji kamarádi říkají, že je špatné, že se cítím v pohodě s tím, že umřu. Nejsem sebevrah, nezabil bych se, kdybych měl tu možnost. Ale v tuhle chvíli mi na tom, jestli umřu, vlastně nezáleží. Je to v rukou osudu.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
