Článek
Mezi klíčové specifické rysy každodennosti v Československu patřila na konci 40. a začátkem 50. let snaha o kolektivnost ve všech směrech. Myslel se tím zejména kolektiv pracovní. Lidé se měli identifikovat právě se svoji profesí. Práce se stala absolutní prioritou. Strana, práce, vlast a hrdinství k sobě v tuto dobu patřily nerozlučně.
Komunistické Československo se prohlašovalo především za stát „dělníků, rolníků a pracující inteligence“ a usilovně propagovalo rovnostářství. To nicméně generovalo ve výsledku zcela absurdní poměry, kdy lékař, tedy člověk s vysokou mírou společenské odpovědnosti, vydělával minimálně shodně jako instalatér. Ve výsledku se například horník mohl mít lépe než vystudovaný inženýr.
Do roku 1968 se pracovalo šest dní v týdnu, posléze se vyhlašovaly příležitostné pracovní soboty. Jistou výhodou této éry bylo, že výplata na jídlo a nájem stačila prakticky vždy. Možnosti seberealizace byly ovšem značně omezené. Svoboda rozhodování, ohledně toho, zda pracovat a kde, zůstala minimální. V podmínkách centrálně řízené ekonomiky nebylo možno pracovat pro nikoho jiného než pro státem kontrolované podniky (včetně družstev).
Každý musel pracovat, málokdo ale dělal něco smysluplného
Práce přitom byla za socialismu povinná. Každý dospělý občan republiky musel mít tuto skutečnost potvrzenou razítkem umístěným do občanského průkazu a na vyzvání se jím musel prokázat příslušníkům Veřejné bezpečnosti. Kdo ho neměl, dopouštěl se trestného činu příživnictví, za což hrozil i postih ve formě vězení. Tohoto paragrafu navíc využívala StB jako formy nátlaku – buď k donucení ke spolupráci, nebo dotyčné dostal přímo za hranice. O práci jakožto formě sociální jistoty by se tak dalo pochybovat.
Všudypřítomnou režimní propagandou proklamovaný socialistický ráj to na pohled po vzoru SSSR tak rozhodně neexistoval. Ve skutečnosti navíc málokdo měl zaměstnání skutečně smysluplné. To, že musel každý někde pracovat, vyvolalo umělou přezaměstnanost, která snížila produktivitu práce na minimum. To vedlo ke ztrátě konkurenceschopnosti, která na konci 80. let reálně přiblížila celkově zhroucení ekonomiky.
Základem socialistické pracovní morálky se stalo dodržování pracovní doby, což ve většině firem kontrolovaly takzvané „píchačky“, případně knihy příchodů a odchodů. Velký problém v tom, aby za dotyčného pracovníka případně „odpíchl“ kolega, nicméně rozhodně nebyl.
Na pracovišti se zkrátka ve skutečnosti příliš nepracovalo a bujely i jiné nešvary: Typickým problémem byl alkohol. Počet alkoholiků se u nás od 60. do 80. let dokonce ztrojnásobil. V době normalizace byl alkohol všudypřítomný a pracovní výkony se tak častl odehrávaly pouze na papíře, vzpomínal pro server Hlídací pes Vladimír Řehan, někdejší ředitel protialkoholní léčebny ve Šternberku. A s obligátním plněním plánu na 120 % si tak často ve skutečnosti nikdo moc hlavu nelámal.
Na pracovišti se kradlo a dělník byl v socialismu hrdina
Zejména koncem 80. let se už také začalo razit heslo: Kdo nekrade, okrádá vlastní rodinu. Někteří zkrátka pochopili, že to s oním rovnostářstvím nebude tak horké. Doslova rozkvetla šedá ekonomika. Vyplatilo se tak být řezník, zelinář, taxikář nebo automechanik, jednoduše mít přístup ke zboží tehdy prudce nedostatkovému. Přilepšit si ovšem zkoušel tak trochu každý a pracoviště se tajně „rozebírala“. Odnášely se kancelářské potřeby, náhradní díly, cihly, kachličky, ale i toaletní papír.
O některé pracující ovšem naopak režim moc nestál. Adorována byla zejména práce manuální. Podle komunistů jejich zřízení dělníka osvobodilo od práce vykonávané pro kapitalisty. Dělník začal pracovat pro sebe, své kolegy, svou rodinu, a proto práci vykonával rád a aktivně se dle komunistické doktríny podílel na budování socialistického státu. Hrdinou doby proto nebyl vzdělanec, nýbrž náležitě uvědomělý dělník-úderník.
Někteří jedinci také byli z politických důvodů ze svých původních zaměstnání jednoduše vyloučeni a byli nuceni vykonávat profesi nekvalifikovanou. Filozofy, historiky, kněží nebo vyhozené překladatele jste v ulicích mohli potkat třeba jako myče oken a výloh, upozorňuje projekt Paměť národa. Komunisté se také zaštiťovali vědeckotechnickou revolucí, ve skutečnosti ovšem svým vědcům házeli vytrvale klacky pod nohy.
Zdroje
https://hlidacipes.org/socialismus-prosakly-alkoholem-pro-prvni-flasku-se-slo-v-deset-dopoledne/
https://www.ustrcr.cz/wp-content/uploads/2017/10/Kazdodenni-zivot_pdf.pdf
https://www.jobs.cz/poradna/5-faktu-o-praci-v-socialismu/
https://www.dejepis21.cz/ideologicke-obrazy-prace-v-padesatych-letech
https://plus.rozhlas.cz/pravo-na-praci-v-komunistickem-ceskoslovensku-socialni-jistota-nebo-mytus-6517706
