Článek
S mým nejlepším kamarádem Jirkou jsme jako bratři. Když mi tedy před časem řekl, že jeho přítelkyně Veronika hledá práci, neváhal jsem a pomohl jí získat místo v naší firmě. Dal jsem za ni dobré slovo a ona byla přijata do jiného oddělení. Myslel jsem, že jsem udělal dobrý skutek.
Uplynulo pár měsíců. Jednoho dne si mě stranou vzal vedoucí onoho oddělení. „Pavle,“ začal váhavě, „musím s tebou mluvit na rovinu, protože jsi to byl ty, kdo ji doporučil. S Veronikou to dál nejde. Její práce je skvělá, čísla plní. Ale je naprosto toxická. Rozkládá morálku týmu, je arogantní, hádá se kvůli maličkostem. Je ve zkušební době a příští týden jí neprodloužíme smlouvu. Je mi líto, ale je to konečné.“
Zůstal jsem v šoku. Okamžitě se mi vybavil Jirka a to, jak mi vyprávěl, že na tom s Veronikou nejsou finančně nejlépe. Představa, že přijde o práci, a já budu ten, kdo ji původně doporučil, mě drtila. Cítil jsem se zodpovědný. A tak jsem udělal osudovou chybu.
Šel jsem za svým vlastním šéfem a využil svého dobrého postavení ve firmě. „Vím, že je trochu svérázná,“ řekl jsem mu, „ale je neuvěřitelně pracovitá. Myslím, že v našem týmu, pod mým vedením, by mohla vyniknout.“ Můj šéf váhal, slyšel už kancelářské drby. Ale nakonec, s důvěrou v můj úsudek, souhlasil.
Zavolal jsem Jirkovi a Veronice a oznámil jim tu „skvělou zprávu“. „V mém týmu se uvolnilo místo a můj šéf souhlasil, že bychom tě mohli přetáhnout k nám. Je to skvělá šance!“ Jejich úleva a vděčnost byly obrovské. A já? Já jsem jim neřekl to nejdůležitější – že jsem ji právě zachránil před vyhazovem. Nechtěl jsem je vyděsit. Chtěl jsem jim dát naději.
Prvních pár týdnů na mém oddělení bylo vše v pořádku. Ale pak se začaly projevovat staré vzorce chování. Veronika byla skvělá v práci, kterou dělala sama, ale v týmu byla jako časovaná bomba. Shazovala nápady ostatních, vnášela do schůzek napětí, neustále si na něco stěžovala. Můj tým, který jsem léta budoval na vzájemném respektu, začal trpět.
Vyvrcholilo to minulý týden na klíčové poradě. Veronika se pustila do hlasité a neprofesionální hádky s naším nejzkušenějším kolegou a jeho práci před ostatními nazvala „amatérskou“. V místnosti zavládlo hrobové ticho.
Druhý den si mě zavolal můj šéf. „Pavle, tohle je přesně to, čeho jsem se bál. Ta žena je destruktivní. Ničí morálku týmu. Tohle nejde. Musí odejít.“
Tentokrát jsem nemohl dělat nic. Nebylo to jen neprodloužení smlouvy ve zkušební době. Bylo to propuštění z vážných důvodů, pro porušení pracovní morálky, se záznamem do spisu, který ji v podstatě zařadil na firemní „černou listinu“.
Když jsem jí to oznámil, vybuchla. „Tohle je tvoje vina!“ křičela na mě se slzami v očích. „Kdybys mi tehdy řekl, že mě chtějí vyhodit, dávala bych si pozor! Chovala bych se jinak! Ty jsi mě nechal, abych si myslela, že je všechno v pořádku! Tys mě zničil!“
Má snaha pomoci a vyhnout se nepříjemné konfrontaci vedla k ještě větší katastrofě. Zničil jsem její kariérní vyhlídky v naší firmě, poškodil svůj vlastní tým a pravděpodobně i přátelství s Jirkou. Chtěl jsem být hrdina, ale místo toho jsem jen oddálil nevyhnutelné a všechno zhoršil. Je mi jí líto, ale zároveň vím, že si svůj hrob vykopala sama. Přesto mě ta otázka užírá: Byla by pravda od samého začátku, i když by byla bolestivá, nakonec milosrdnější?
