Článek
Asi se nenávidím, jinak si nedokážu vysvětlit, proč tohle píšu pod svým jménem. Ale co, trapas roku si nemůžu nechat pro sebe. Minulý týden jsme se s kamarádkou Zuzkou vydaly na koncert do Prahy. Bydlíme kousek za, takže to byla celá akce. Dorazily jsme s předstihem, a tak padlo rozhodnutí, že si dáme něco na zub v Karlíně. Naše volba? Jedna porce ďábelsky pálivých korejských křidýlek a panini napůl. Chyba. Obrovská chyba.
Dorazíme do Fóra Karlín, kapela hraje skvěle, světla blikají, lidi zpívají. Asi po hodině to ucítím. Taková zvláštní, ale velmi specifická vůně. Jako když babička na chalupě dělá lečo. Říkám si, to je divný, asi Zuzka, dala si přece to samé. Po chvíli se vůně vrátí. Dloubnu do Zuzky, jestli si neříhla, ale ta se na mě dívá, že jsem se zbláznila. Tak pokrčíme rameny, asi někdo kolem nás, fakt divný vkus na svačinu na koncert.
Ten závan leča se objevil ještě několikrát. Vždycky jen na chvilku, ale zato intenzivně. Už jsme si z toho dělaly legraci. Když koncert skončil a my se konečně v šatně slyšely vlastního slova, Zuzka prohodila: „Ty jo, já furt cejtila to lečo, to bylo šílený.“ Smály jsme se tomu ještě celou cestu domů.
A teď sedím doma, den poté. A došlo mi to. Ten pach… to jsem byla já. Prostě jsem si jen tak decentně ulevila a… ano. Bylo to ono. Pálivé jídlo mi občas nedělá dobře na žaludek a v tom hluku a vjemech na koncertě jsem si asi ani pořádně nevšimla, že si moje tělo žije vlastním životem. Vůbec mi v tu chvíli nedošlo, že bych takovou vůni mohla produkovat já sama, mozek to prostě odmítal spojit. Takže tak. Celý večer jsme se se Zuzkou posmívaly tajemnému „lečovému fantomovi“, kterým jsem přitom celou dobu byla já sama. Byla jsem královna plynů a ani o tom nevěděla.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
