Článek
Děti jsme odvezli k babičce, nakoupili jsme drahé suroviny a Petr, který je na rozdíl ode mě nadšený kuchař, se chystal připravit slavnostní večeři. Na menu byly hovězí steaky s pepřovou omáčkou a gratinované brambory. Já jsem měla na starost atmosféru – uklidila jsem byt, koupila čerstvé květiny a připravila svíčky pro tu správnou romantickou náladu. Těšila jsem se na ten klid, na dobré jídlo a na to, že si budeme moct povídat bez toho, aby na nás někdo křičel, že má hlad nebo že se mu rozbila hračka.
Byla jsem zrovna v koupelně, připravovala jsem si horkou vanu plnou pěny, když jsem uslyšela z kuchyně Petrovo zmatené volání. „Evi, pojď sem na chvilku, prosím tě. Nějak nám nejde sporák. Nechce hořet.“ S úsměvem jsem si říkala, že je to typické, že i nejlepší kuchař občas potřebuje technickou podporu. V županu jsem vešla do kuchyně. Petr stál u sporáku a marně škrtal zapalovačem u hořáku. Nic. Jen tiché syčení, ale plamen nikde.
„To je divný,“ řekl a zkusil další hořák. Stejný výsledek. „Asi bude nějaká porucha v celým domě,“ usoudil. Šla jsem zkusit pustit teplou vodu v koupelně. Z kohoutku tekla jen ledová. A v tu chvíli mi to došlo. V hlavě se mi rozsvítila obrovská, panická kontrolka. Vybavila jsem si ten obrázek. Asi před třemi týdny mi přišel dopis od plynáren. Červený pruh. Upomínka. V tom shonu jsem ho položila na hromádku pošty na botníku s tím, že to „vyřeším zítra“. Jenže přišel další den a další a já jsem na tu obálku s červeným pruhem úplně, ale úplně zapomněla.
Srdce mi spadlo až do žaludku. Cítila jsem, jak blednu. Petr si všiml mého výrazu. „Co se děje? Vypadáš, jako bys viděla ducha.“ Zhluboka jsem se nadechla. „Petře,“ zašeptala jsem. „Myslím, že vím, co se stalo. A není to porucha v domě.“ Jeho pohled byl nechápavý. „Asi… asi jsem zapomněla zaplatit ten plyn.“
Nejdřív se zasmál. Myslel si, že si dělám legraci. Ale když viděl můj smrtelně vážný a provinilý výraz, smích mu zmrzl na rtech. „To nemyslíš vážně, Evo,“ řekl a v jeho hlase bylo slyšet, jak jeho sen o dokonalé večeři praská jako mýdlová bublina. „Prosím, řekni, že si děláš srandu.“ Jen jsem zavrtěla hlavou.
Stál tam, díval se na ty dva nádherné kusy hovězího masa na lince, pak na mě, a já jsem viděla tu vlnu zklamání v jeho očích. Cítila jsem se hrozně. Zkazila jsem nám výročí. Zkazila jsem mu radost z vaření. Byla jsem připravená na hádku, na výčitky.
Petr ale jen dlouze, unaveně vydechl. Prošel se po kuchyni, prohrábl si vlasy a pak se na mě podíval. „No co,“ řekl a v jeho hlase už nebyl hněv, jen únava a špetka rezignace, která se pomalu měnila v něco jiného. V odhodlání. „Tak si uděláme jinou večeři. Studenou. A když jsi připravila ty svíčky, tak bude i romantická.“
A tak začala naše improvizovaná oslava. Místo teplé vany plné pěny jsem si dala rychlou, ledovou sprchu. Petr mezitím prohledal lednici a spíž a na velké dřevěné prkénko naaranžoval všechno, co se dalo jíst za studena. Různé druhy sýrů, salámy, olivy, sušená rajčata, k tomu čerstvý chleba. Já jsem po bytě rozmístila všechny svíčky, které jsem našla, včetně těch starých, nouzových, co máme schované pro případ výpadku proudu.
Seděli jsme v obýváku, zabalení do dek, protože bez plynu nefungovalo ani topení a večer už byl chladný. Místnost byla osvětlená jen mihotavým světlem desítek svíček. Bylo to vlastně krásné. Jedli jsme z toho jednoho prkénka, pili víno přímo z lahve, protože se nám nechtělo jít do studené kuchyně pro skleničky, a smáli jsme se. Smáli jsme se naší situaci, mé zapomnětlivosti, té absurditě celé scény.
Najednou jsme si měli co povídat. Nebyla tam televize, která by nás rušila. Nebylo tam vaření, které by odvádělo pozornost. Bylo tam jen ticho, světlo svíček a my dva. Mluvili jsme o tom, jak jsme oba unavení, jak jsme zahlcení prací a povinnostmi a jak nám občas ty nejdůležitější věci, jako je placení složenek, prostě proklouznou mezi prsty. Bylo to jedno z nejupřímnějších a nejbližších povídání, jaké jsme za poslední roky měli.
Když jsme dopili lahev vína, jen jsme tam tak seděli v tichu, zachumlaní pod dekou. Petr mě objal. „Víš co?“ zašeptal mi do vlasů. „Tohle je vlastně možná ta nejlepší oslava výročí, jakou jsme kdy měli.“ A já jsem věděla, že má pravdu.
Moje chyba zničila náš dokonalý plán. Ale zároveň vytvořila něco mnohem lepšího. Něco skutečného, neplánovaného a upřímného. Donutila nás zpomalit, improvizovat a spolehnout se jeden na druhého. Ten romantický večer při svíčkách dostal opravdu úplně nový rozměr. Nebyl romantický kvůli svíčkám, které jsem plánovala. Byl romantický navzdory té katastrofě, kterou jsem způsobila. A to je možná ta nejlepší definice lásky – schopnost najít teplo a světlo, i když vám zrovna odpojili plyn.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
