Článek
Ségra Jana rozjela před pár lety malou cukrárnu a docela se jí daří. Teď má ale docela fofr, hlavně se svatebními dorty jí přibylo práce a nemá dost lidí, aby všechno stíhala. Protože dělám na počítači z domova, nabídl jsem jí, že jí pomůžu aspoň s přípravou náplní a krémů. Je to sice piplačka, ale dá se to dělat večer u televize a Jana pak má o starost míň. Všechno potřebné mi přiveze, já to u nás v kuchyni namíchám a pak jí to zase předám.
Jenže to má háček. Moje přítelkyně Lenka (jsme spolu asi dva roky) má takový zvláštní zvyk. Už nejmíň čtyřikrát se stalo, že když jsem měl připravenou várku třeba čokoládového krému nebo povidlové náplně, prostě si do toho strčila prsty a kus si olízla. Doslova strčila prsty do nádoby, ve které bylo několik kilo krému určeného pro profi použití. Pokaždé jsem jí vysvětloval, že tohle prostě nejde. Že se to nesmí kontaminovat, že je to na zakázku pro lidi, na svatební dorty proboha! Že to celé musím vyhodit a udělat znovu. Navrhl jsem jí, ať si, jestli fakt nutně potřebuje ochutnat, vezme malou lžičku, naloží si trochu na talířek a zkusí si to tam. Jenže ona se vždycky jenom zašklebila a řekla něco ve smyslu, že prsty je to lepší, že si připadá jako zamlada. Vytáčelo mě to, ale nějak jsem to vždycky přetrpěl a prostě to udělal znovu.
Dneska už ale přetekl pohár. Jana volala, že jí ujel vlak a nutně potřebuje ten čokoládový krém na svatební dort, který má ráno předávat. Měl jsem poslední várku hotovou, připravenou k předání. Lence jsem snad třikrát zopakoval, ať na to nesahá, že je to strašně důležité a spěchá to. Šel jsem na rychlou sprchu, abych se vzpamatoval, a když jsem vylezl, nevěřil jsem vlastním očím. Lenka stála u linky a zase tam měla pacičky! V tu chvíli mi prostě ruply nervy. Všechno to zkažené úsilí, ten spěch, ta neúcta k mojí práci i sestřině byznysu… Zařval jsem na ni: „Přestaň mi to, k čertu, žrát! To není pro tebe! Celé jsi to zase zkazila!“
Lenka se okamžitě rozbrečela. Čekal jsem výmluvu nebo omluvu, ale tohle ne. Začala na mě křičet, že ji ponižuju, že jí zakazuju jíst, a že si asi myslím, že je tlustá a že se „body shaminguje“. Úplně jsem oněměl. Ona přece nemá žádné problémy s váhou, nikdy jsem ani slovem nenarážel na její postavu, nic takového! Celé to bylo jenom o tom, že mi opakovaně ničí věc, kterou dělám na pomoc svojí sestře a která není určena k tomu, aby si z ní kdokoliv kdykoliv bral prsty. Možná jsem zařval moc, ale pátá zkažená várka prostě byla přes čáru. A její reakce mi přišla úplně mimo mísu.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
