Článek
Dneska ráno jsem vstala a našla jsem svého šestiletého Davídka sedět na gauči v obýváku. Byl komplet oblečený a připravený do školy… jenže bylo o hodinu dřív, než mu vůbec zvoní budík.
„Copak tady děláš, broučku? Proč jsi vzhůru tak brzy?“ zeptala jsem se ho rozespale. On se na mě podíval a úplně klidně odpověděl: „Asi ve čtyři ráno jsem se omylem počůral. Zkoušel jsem tě vzbudit, ale nešlo to, tak jsem sundal povlečení, dal jsem ho ke koupelně a převlíknul jsem se. A pak jsem si šel sem sednout.“
Poděkovala jsem mu, že se o to tak hezky postaral, a řekla mu, ať si s tím neláme hlavu. Že všechno vypereme a postýlka bude večer zase voňavá. Příště se musí před spaním vyčůrat, ale nehody se prostě stávají, však víš… takové ty klasické rodičovské řeči.
Pak vstal a šel si pro jogurt k snídani. Já jsem si udělala kafe, seděla jsem v tichu a přemýšlela. A najednou mi to došlo s drtivou silou.
Já tomu klukovi závidím.
Okamžitě se mi vybavila vzpomínka, kdy jsem byla v jeho věku. Taky jsem se v noci počůrala. Ale moje první myšlenka rozhodně nebyla jít vzbudit rodiče. To ani náhodou. To by bylo peklo. Věděla jsem, že by mě seřezali tak, že bych si týden nesedla.
Pamatuju si, jak jsem se potichoučku vyplížila z postele, v koupelně ukradla roli toaletního papíru a zoufale se snažila tu mokrou, pročůranou pohromu na prostěradle nějak vysušit. Byla jsem vyděšená k smrti, že na to naši přijdou. Ten strach si pamatuju dodnes.
Můj syn nemusí žít v takovém strachu. Místo toho se mě pokusil vzbudit, a když to nevyšlo, vyřešil to sám. S naprostým klidem, protože věděl, že se mu nic nestane.
A já bych dala všechno na světě za to, abych v jeho věku cítila tenhle pocit bezpečí a jistoty.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
