Článek
Je mi osmadvacet a můj bráška Tomášek má šest. Abych to zjednodušila, naši rodiče… no, stojí za starou bačkoru. Fakt, ale úplně. Loni v lednu jsem zrovna začínala poslední semestr na zdrávce. Jednou takhle jdu k autu, že pojedu do školy, a na příjezdové cestě stojí OSPOD. Oznámili mi, že můj bratr půjde zítra do pěstounské péče a já jsem jediná zbývající možnost, tak se mě chtěli zeptat, než to udělají. Ani jsem nevěděla, že Tomáška sebrali, nebo co se vůbec dělo. Znovu, naši rodiče jsou k ničemu a já s nimi na čas přerušila veškerý kontakt, zablokovala jsem si je. Zřejmě dva měsíce předtím máma mého bratra porodila další dítě, které se narodilo s abstinenčními příznaky po pervitinu, benzodiazepinech a suboxonu. Táta byl taky pozitivní na pervitin a benzodiazepiny. To miminko bohužel zemřelo. Tomáška ten den taky odebrali. Nejdřív šel k jiné příbuzné, ale ta ho nezvládala a nikdo jiný z rodiny by neprošel testy na drogy. Kromě mě.
Rozhodla jsem se ho vzít. Varovali mě. Je násilnický, jeho chování je hrozné, zabíjel zvířata. Vzala jsem ho i tak. Posledních pár let jsem bráchu moc neviděla, ale rozhodla jsem se to zkusit.
Byla to noční můra. Bylo mu pět a už ho dvakrát vyhodili ze školky. Zkusila jsem ho přihlásit do jiné školky, ale nevydržel tam ani den, aniž by někoho neuhodil, nenadával, neničil třídu, neházel věcmi. Jednou musela jeho učitelka evakuovat třídu, protože ji demoloval. Musela jsem ho dát do speciální školy pro děti, které nezvládají běžnou školku. Chodil tam devět měsíců.
Bil mě. Kopal do mě. Plival na mě. Křičel na mě. Aktivně se mi vzpíral a smál se tomu. Musela jsem ho znovu učit na nočník, předtím, než přišel ke mně, měl nehody. Podala jsem podnět k prošetření sexuálního zneužívání, stoprocentně vím, že se mu to dělo, ale „žádné důkazy, bla bla bla“. Začala jsem s ním chodit na terapii. Má ODD (opoziční porucha vzdoru), ADHD, RAD (reaktivní porucha přimknutí) a PTSD. Každý den jsem musela odcházet z přednášek, abych ho vyzvedla. Bála jsem se, že vyletím ze školy, ale nějak jsem to zvládla. Našla jsem si práci na urgentním příjmu a často jsem musela odcházet, abych ho vyzvedla. Bála jsem se, že mě vyhodí. Ale nevyhodili. Zkoušela jsem všechno. Brečela jsem a modlila se víc než kdy jindy. Přečetla jsem snad sto různých rodičovských příruček. Sama jsem začala chodit na terapii, protože toho na mě bylo moc a měla jsem pocit, že moje dvě vlastní děti nedostávají žádnou pozornost, kterou si zaslouží, protože to málo, co jsem v sobě měla, jsem lila do něj. Začala jsem s ním chodit na terapii každý týden. Jednoho dne jsem šla na soud, abych se vzdala svých opatrovnických práv. Už jsem to prostě nemohla dál snášet.
O dva dny později jsem to vzala zpátky a pořád si opakovala: „Nevzdávej to. Buď tím, koho jsi ty sama potřebovala.“
A pak se začaly dít věci. Pomalu, krůček po krůčku, ale děly. Můj bratr už rok neměl žádné nehody. Neublížil žádnému zvířeti, naopak, našeho starého kocoura Mourka teď opatrně hladí. Musel sice opakovat školku, ale zvládl ji v běžné veřejné školce a já jsem ho nemusela vyzvedávat kvůli problémům už přes šest měsíců! Teď umí počítat do sta, když předtím nepoznal ani čísla od jedné do deseti. Umí číst jednoduchá slova a snaží se skládat písmenka, když předtím nepoznal ani jedno písmeno abecedy. Říká prosím a děkuji a většinou poslechne, když se mu řekne, aby něco udělal nebo přestal dělat. Už nekope, nebije, nekouše ani nekřičí bezdůvodně. A zrovna minulý týden, když slavnostně procházel po pódiu jako absolvent školky, s tou malou čepičkou na hlavě a diplomem v ruce, měla jsem slzy v očích. Byl to den, o kterém jsem si často říkala, jestli vůbec někdy bude možný. Z toho malého, zraněného a rozzuřeného chlapečka se stává někdo úplně jiný.
Věřím, že můj bratr, můj syn, jak mu někdy v duchu říkám, je malý zázrak. Že vyroste a dokáže velké věci. Ta proměna je neuvěřitelná.
Jsem ráda, že jsem to nevzdala.
Jsem ráda, že jsem mohla být tím, koho jsem já sama potřebovala. A že jsem mohla být svědkem tohoto malého zázraku.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
