Článek
Je mi 34. Před dvěma měsíci jsem se dozvěděla, že mám rakovinu, která se nedá vyléčit. Můj přítel a rodiče se snaží, aby ty poslední chvíle, které mi zbývají, byly co nejšťastnější, a já jsem jim za to neskutečně vděčná.
Nikdy předtím jsem o smrti doopravdy nepřemýšlela. Bylo to něco abstraktního, co se děje starým lidem, něco v daleké budoucnosti. Teď si ale uvědomuju… že za pár měsíců tu prostě nebudu.
Nebudu tu za deset let. Nebudu tu za sto let. A stejně tak tu nebudu ani za miliardu let. A ta myšlenka je tak strašně, strašně děsivá.
Věčné nic.
Žádné myšlenky, žádné pocity, žádné vědomí. Žádné sny. Jen absence. Navždy.
Opravdu z celého srdce doufám, že po smrti pro nás něco je. Že to není konec. Že existuje nějaká forma pokračování. Ale nejsem o tom moc přesvědčená a nedokážu v tom najít útěchu.
Nemyslím si, že si tohle zasloužím. Celý život jsem se snažila být dobrým člověkem, pomáhat ostatním, nikomu neubližovat. Vím, že karma neexistuje a že život není spravedlivý, ale stejně si nemůžu pomoct. Neudělala jsem nic, čím bych si zasloužila tohle. Proč zrovna já?
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
