Článek
Před týdnem mi zemřel Pavel. Můj nejlepší kamarád od dětství, můj brácha v jiném těle. A moje žena Eva o tom neví. Chodím do práce, vracím se domů, ptá se mě, jak bylo, a já lžu. Říkám, že dobrý, že jsem unavený. Pravda je taková, že se uvnitř rozpadám na kusy a musím to skrývat. Musím, protože jinak by začalo peklo.
Moje žena má totiž zvláštní talent. Kdykoliv jsem zranitelný, smutný nebo na dně, vycítí to jako žralok krev ve vodě a zaútočí.
Když mi umřel táta, probrečel jsem celou noc. Druhý den ráno, s očima опухlýma a srdcem na kusy, jsem se snažil nějak fungovat. Uklízel jsem po snídani a v tu chvíli na mě Eva začala ječet přes celou kuchyň, že jsem špatně umyl nádobí. Ne, to není vtip. Přímo mi vmetla do obličeje: „Je ti třicet čtyři, proboha! To se za ty roky neumíš naučit, jak se myjou talíře?!“ Stál jsem tam, neschopný slova, a jen zíral na tu ženu, která si ze smrti mého otce udělala záminku k hádce o zaschlou špínu na vidličce.
Před rokem zemřel můj kolega, starší pán, který mě v práci všechno naučil. Byl to můj mentor. Ten večer jsem seděl doma a jen tak tupě zíral do zdi. Eva přišla a požádala mě, ať jdu vynést koš. Asi jsem se u toho netvářil dostatečně radostně, protože okamžitě spustila. „Promiň, že tě obtěžuju s takovou prkotinou, jako jsou odpadky! Já zapomněla, že pán má zase nějakou svoji náladičku!“
Nevím, proč to dělá. Nechápu, co se jí v hlavě v takovou chvíli odehrává. Ale mám teorii. Vždycky, když se stane nějaká tragédie, udělá ji v první řadě o sobě. O tom, jak to narušuje její komfort. A protože někde v hloubi duše tuší, že je to sobecké a hnusné, začne útočit na mě. Na toho, kdo je v tu chvíli nejslabší a nemůže se bránit. Je to její obranný mechanismus. Obrana útokem.
A tak teď sedávám večer déle v autě na parkovišti před naším panelákem, abych se mohl v klidu a potichu vybrečet. Zamykám se v koupelně a pouštím vodu, aby neslyšela, jak se mi třese dech. Musím před ní hrát divadlo, že se nic neděje.
Když jsem se dozvěděl, že Pavel zemřel, jedna z mých prvních myšlenek nebyla na něj, na naše zážitky, na tu strašnou ztrátu. Moje první myšlenka byla: „Musím ten smutek před Evou dokonale schovat.“ A v tu chvíli mi došlo, že už dávno nežiju v manželství, ale ve stavu nejvyšší pohotovosti.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
