Článek
S Janou jsme spolu už čtrnáct let. Je to úžasná manželka, partnerka a matka našich dětí. Skvělá ženská. Jsem šťastný, máme krásnou rodinu, dům se zahradou na okraji města, jezdíme na dovolené k moři i na hory. Nic nám nechybí. Tedy, skoro nic. Protože i když Janu miluju a vážím si jí, vím, že ta jedna, jediná opravdová, ta spalující láska mého života, byla jiná žena. Eva. Ta, se kterou jsem chodil tři roky těsně předtím, než jsem potkal Janu.
Eva mi změnila život. Její láska, její pohled na svět… Ukázala mi tolik nových věcí, tolik krásy. Když jsme byli spolu, všechno bylo jako pod proudem, elektrické. Mohl jsem hodiny poslouchat, jak mluví, a byl jsem jí naprosto uchvácený. Byla jediný člověk, kterému jsem se dokázal svěřit se vším, vylít si srdce. Ani s Janou, mou ženou, tohle nedokážu. Eva byla moje dokonalá polovička. Byli jsme kompatibilní ve všem. Nikdo mě nikdy nedokázal rozesmát jako ona, nikdo mi nedokázal dát pocit tak čistého, nefalšovaného štěstí jako ona. A nikdy jsem nebyl s milenkou, se kterou bych se cítil tak fyzicky i emocionálně propojený. Kdyby existovaly spřízněné duše, ona byla ta moje.
Za tu krátkou dobu, co jsme byli spolu, jsme si naplánovali celý život. Navždy spolu. Jenže osud to chtěl jinak. Musela náhle odjet ze země, zpátky ke své rodině na Slovensko. Její rodiče měli vážnou autonehodu, otec na místě zemřel a maminka zůstala ochrnutá a potřebovala neustálou péči. Já jsem zrovna čerstvě po vysoké nastoupil na své první vážné místo v jedné strojírenské firmě, měl jsem smlouvu na dobu určitou a nemohl jsem se jen tak sebrat a odjet s ní. Zkoušeli jsme to na dálku, ale když bylo jasné, že se neuvidíme další tři roky, možná i déle… Bylo to k nevydržení. Eva se po té nehodě ještě víc uzavřela do sebe a cítil jsem, že mi vyčítá, že nejsem s ní, i když věděla, že nemůžu. Cítil jsem, jak nás to odloučení pomalu ničí, jak ta jiskra pohasíná. Tak jsem ji nechal jít. Osvobodil jsem ji, i když mě to samotného zlomilo na tisíc kousků. Ale zdálo se to jako to nejlepší pro nás oba.
Myslím, že na čas strávený s ní nikdy nezapomenu. Ať už svou ženu Janu miluju sebevíc, vím, že ta láska mezi námi není taková, jako byla ta mezi mnou a Evou. Janu jsem si vlastně vzal tak trochu z rozumu, nebo spíš nás okolnosti svedly dohromady. Byla milá, hodná, měli jsme si co říct. A já ji postupně začal milovat, naučil jsem se s ní žít a být šťastný.
Před pár lety jsem se s Evou znovu spojil přes sociální sítě. Je taky vdaná, má děti. Ale taky nikdy nezapomněla. A stále mě miluje a přeje si, aby věci tehdy dopadly jinak. Občas si napíšeme, zavoláme. Nikdy nic nevhodného, to ne. Samozřejmě bych si vždycky vybral svou ženu a rodinu. Ale kdybych ji měl znovu potkat osobně… lhal bych, kdybych řekl, že bych se nebál, že by se mohlo stát něco… něco, co by nemělo. Ta přitažlivost, to pouto, to tam prostě pořád někde je. A to je to moje sladké, bolestné tajemství.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
