Článek
Asi před měsícem se zničehonic začala chovat jinak. Byla duchem nepřítomná, zamlklá. Dřív jsme si večer povídali o tom, jaký jsme měli den. Teď jen mlčky seděla u televize. Začala si zamykat telefon, což nikdy nedělala. Často říkala, že se zdrží v práci kvůli „neodkladné schůzce“. Zhubla. A v očích měla stín, který jsem u ní nikdy předtím neviděl.
Snažil jsem se s ní mluvit. „Evi, děje se něco?“ ptal jsem se. „Jsi nemocná? Máš problémy v práci?“
Vždycky jen zakroutila hlavou. „Jsem v pořádku, Tomáši. Jen jsem unavená.“
Ale já jsem věděl, že lže. Moje mysl začala pracovat na plné obrátky. A vedla mě tím nejhorším možným směrem. Má někoho jiného. Ta myšlenka byla nesnesitelná, ale zároveň se zdála jako jediné logické vysvětlení.
Jednoho večera se zavřela do koupelny na nezvykle dlouhou dobu. Její kabelka zůstala ležet na křesle v obýváku. Díval jsem se na ni a sváděl jsem vnitřní boj. Věděl jsem, že je to špatné. Že je to narušení soukromí. Ale ta nejistota mě užírala zaživa. Potřeboval jsem vědět pravdu, ať už je jakákoliv.
S bušícím srdcem jsem vstal a vzal jsem její kabelku do ruky. Cítil jsem se jako zločinec. Otevřel jsem ji. Uvnitř byly běžné věci – peněženka, klíče, rtěnka. A pak, v malé postranní kapsičce, jsem nahmatal složený papírek.
Roztřesenýma rukama jsem ho rozevřel. Byla to účtenka z kavárny nedaleko naší práce. A na zadní straně, napsáno cizím mužským rukopisem, stálo: „Zítra v pět u mě. Budu se těšit, Martine.“
Zavřel jsem oči. Bylo to tam. Černé na bílém. Důkaz. Martin. Tak se jmenuje ten, kdo mi krade ženu. Cítil jsem směsici vzteku, bolesti a podivné úlevy, že ta nejistota konečně skončila.
Když Eva vyšla z koupelny, stál jsem v obýváku a držel jsem ten papírek v ruce. Nic jsem neřekl, jen jsem jí ho ukázal.
Podívala se na něj a její tvář, která byla poslední měsíc jen strnulou maskou, se najednou zkroutila do bolestné grimasy. A ona se sesypala. Ale ne tak, jak jsem čekal. Nebyly to slzy viny. Byly to slzy naprostého zoufalství.
„To není to, co si myslíš,“ zašeptala a zhroutila se na gauč.
A pak mi řekla celou pravdu. Pravdu mnohem horší, než byla nevěra. Martin nebylo jméno jejího milence. Bylo to jméno jejího onkologa.
Eva mi přiznala, že si před měsícem nahmatala bulku v prsu. Sama, v tajnosti, si zašla na vyšetření. A diagnóza byla krutá. Rakovina. Nechtěla mi to říct. Nechtěla mě zatěžovat. Nechtěla, abych se na ni díval jako na nemocnou. Chtěla s tím bojovat sama. Ty její „schůzky po práci“ byly návštěvy u lékaře a chemoterapie. To její hubnutí, ta její únava, ten stín v jejích očích… to všechno byla nemoc. Ne jiný muž.
Seděl jsem vedle ní, držel ji v náručí a cítil jsem se jako ten nejhorší člověk na světě. Moje žena sváděla ten nejtěžší boj svého života, a já, místo abych jí byl oporou, jsem ji podezíral z té nejhorší zrady. Byl jsem tak zaslepený svou vlastní žárlivostí, že jsem byl slepý k jejímu skutečnému utrpení.
Ten vzkaz v její kabelce nakonec neodhalil její tajemství, ale moje. Odhalil, jak málo jsem jí v tu chvíli důvěřoval. A jak sobecký jsem byl ve své bolesti.
Teď nás čeká dlouhá a těžká cesta. Ale poprvé po dlouhé době jsme na ni spolu. Ta zeď, která mezi námi vyrostla, je pryč. A já vím, že už nikdy neudělám tu chybu, abych hledal pravdu v cizí kabelce. Tu skutečnou pravdu má člověk hledat jen v očích toho, koho miluje.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
