Článek
Vždycky jsem věděl, co chci od života. Můj sen nebyl o velké kariéře v kanceláři nebo o rychlém zbohatnutí. Chtěl jsem sloužit. Chtěl jsem vstoupit do armády, cestovat, vidět svět a dokázat si, že na to mám. V devatenácti letech jsem měl všechno naplánované. Fyzické testy, papírování, všechno směřovalo k jednomu cíli. A pak se v mém životě znovu objevila ona. Lenka.
Byla to moje tajná láska ze střední. Ta holka, na kterou se jen díváte z dálky a nikdy neseberete odvahu ji oslovit. Když se jednoho dne objevila u našich dveří, srdce mi poskočilo. Ale radost rychle vystřídal šok. Pod volným svetrem se jí rýsovalo těhotenské bříško.
Pozval jsem ji dál a ona se rozplakala. Vyprávěla mi, že otěhotněla s nějakým klukem, který se na ni vykašlal, jakmile se to dozvěděl. Poslouchal jsem, soucítil s ní, ale pak přišla ta věta, která mi změnila život. „Tomáši, já vím, že jsi vždycky byl ten hodný. Ten spolehlivý. Nechtěl bys… nechtěl bys být s námi? Se mnou a s miminkem?“
Zůstal jsem na ni zírat, neschopen slova. Myslel jsem, že se přeslechla. Ale ona pokračovala. Že bychom si našli byt, já bych si našel práci a vychovávali bychom „naše“ dítě. V tu chvíli se mi v hlavě rozezněly všechny alarmy.
Druhý den to začalo nanovo, ale tentokrát v plné síle. Přišli i s jejími rodiči. Její otec, velký chlap s přísným pohledem, si mě posadil v našem obýváku. „Poslyš, chlapče,“ začal, „naše Lenka udělala chybu. Ale teď je čas, abys ukázal, že jsi chlap, a postaral se o ni. Je to tvoje povinnost.“
„Ale… to není moje dítě,“ vykoktal jsem.
„Na tom nezáleží!“ zahřměl. „Miloval jsi ji, ne? Tak teď máš šanci to dokázat. Nebo jsi jen další zbabělec?“
Jejich tlak byl neuvěřitelný. Volali mi, psali zprávy. Lenka mi posílala fotky z ultrazvuku s texty jako: „Podívej, jak jsme krásní.“ Její matka mi volala a plakala do telefonu, jak jsem bezcitný, že nechám jejich dceru samotnou. Cítil jsem se v pasti. Část mě, ta naivní část, která byla do Lenky zamilovaná, s ní soucítila. Ale můj sen… moje budoucnost… to všechno se rozplývalo.
Můj táta viděl, jak se trápím. Jednoho večera si mě vzal stranou. „Synu,“ řekl mi vážně, „podívej se na mě. Já vím, jaké to je, nechat si zničit život kvůli špatnému rozhodnutí. Nenech je, aby tě do tohohle zatáhli. Ta holka a její rodiče tě chtějí jen využít. Její dítě není tvoje zodpovědnost. Pokud se teď vzdáš svých snů kvůli nim, budeš toho litovat do konce života. A já bych si nikdy neodpustil, že jsem tě nevaroval.“
Jeho slova mi dala sílu. Když mi Lenka další den znovu volala, řekl jsem jí jasné a konečné „ne“.
A tehdy začalo peklo.
Přestali prosit a začali vyhrožovat. Čekali na mě před domem, když jsem šel ven. Její otec na mě křičel přes plot, že jsem ubožák. Lenka mi posílala desítky zpráv denně, plných výčitek a citového vydírání. Jednou večer dokonce házeli kamínky na okno mého pokoje. Nemohl jsem spát, nemohl jsem jíst. Byl jsem ve svém vlastním domě jako ve vězení.
Po týdnu tohoto teroru jsem se zhroutil. Věděl jsem, že to musím ukončit, a to radikálně.
S pomocí táty jsem zašel na policii. Popsal jsem jim celou situaci, ukázal jim zprávy, záznamy hovorů. Bylo to ponižující, ale nutné. Podařilo se mi zablokovat jejich čísla i profily na sociálních sítích. A co je nejdůležitější, zažádal jsem o dočasné předběžné opatření. Je to právní proces, ale pracuji na tom, aby byl trvalý.
Nikdo z nich mě teď nesmí žádným způsobem kontaktovat. Pokud to udělají, šerif k nim pošle své zástupce.
Cítím se kvůli tomu provinile, ale zároveň cítím obrovskou úlevu. Jako by ze mě spadl obrovský balvan. Musel jsem chránit sebe a svou budoucnost. Někdy je nejtěžší rozhodnutí to jediné správné. A já vím, že teď konečně můžu znovu dýchat a jít si za svým snem.
