Článek
Píšu vám, protože se musím s něčím svěřit. S něčím, co se stalo už dávno, asi před patnácti lety, ale pořád mě to tíží jako balvan.
Byli jsme teenageři, na letním gymnastickém soustředění někde v Krkonoších. Já a Lenka jsme byli v jednom oddíle, nejlepší kamarádi. Ona byla neuvěřitelně talentovaná, všichni trenéři říkali, že to dotáhne daleko. A já? Já byl jen puberťák, co si potřeboval něco dokazovat.
V naší ubytovně byly mezi jídelnou a chodbou takové ty staré, dvoukřídlé „lítačky“. A mě, patnáctiletého idiota, celý ten týden fascinovala představa, že bych je mohl rozrazit nějakým cool karate kopem, jako ve filmech s Jean-Claudem Van Dammem. Jediné, co mě brzdilo, byl strach, že by na druhé straně mohl někdo být a já bych ho nechtěl zranit.
Jenže pak přišel poslední den soustředění. Všichni balili, loučili se. A já si řekl, kašlu na to, teď, nebo nikdy. Rozběhl jsem se chodbou a vší silou jsem kopl do těch dveří. Ten pocit, když se s prásknutím rozletěly, byl na vteřinu úžasný.
Jenže za nimi se ozval výkřik. A pak pláč.
Na druhé straně stála Lenka. Dveře ji zachytily za palec u nohy, vyvrátily ho dozadu a zlomily ho tak ošklivě, že to bylo na několik operací.
Nemohla soutěžit skoro rok. Přišla o mistrovství republiky, o šanci dostat se do juniorské reprezentace. A nakonec s gymnastikou úplně skončila. Její sen se rozplynul.
A nejhorší na tom bylo, že si myslela, že jsem ty dveře prostě jen neopatrně rozrazil, jako normální člověk. Ne. Já do nich kopl. Z frajeřiny. Z pitomosti.
Nikdy jsem jí neřekl pravdu. Styděl jsem se tak, že jsem se jí nedokázal podívat do očí. Viděl jsem její bolest, její zklamání, a věděl jsem, že za to můžu já. Že jsem jí kvůli jednomu stupidnímu, machrovskému kopu vzal něco, co milovala.
Dnes je mi přes třicet. Občas na sebe narazíme ve městě, prohodíme pár slov. Ale pokaždé, když ji vidím, sevře se mi žaludek. To tajemství si v sobě nosím už patnáct let. A i když vím, že už je pozdě, chtěl bych jí to říct. Leni, promiň. Promiň mi to.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
