Článek
Jak titulek napovídá, rok jsem měl sexuální vztahy s muži i ženami za peníze, když mi bylo dvacet, abych si zaplatil nájem a operaci štítné žlázy.
Nebylo to něco, co bych si užíval, ale neměl jsem jiný příjem kromě brigády v jedné zaplivané restauraci a na další práci jsem neměl čas, protože jsem tehdy studoval.
Před dvěma měsíci jsem odpromoval z psychologie.
Někteří se ptají na mou zemi: jsem napůl Kolumbijec, napůl Ital, žijící v Miláně.
Před dvěma měsíci jsem úspěšně dokončil studium psychologie. Držím v ruce diplom a mám pocit, že se dívám na život úplně jiného člověka. Protože ten kluk, co se před pěti lety dřel na zkoušky a zároveň prodával své tělo, ten už je dávno pryč. Ale pořád je součástí mě.
Bylo mi dvacet. Studoval jsem v Praze, bydlel v drahém podnájmu a žil z ruky do huby díky brigádě v jedné nonstop herně, kde jsem dělal číšníka. A pak přišla ta zpráva. Nádor na štítné žláze. Nebyl zhoubný, ale musel ven. Operace sama o sobě byla hrazená pojišťovnou, ale nikdo vám už neřekne, co budete dělat ty tři měsíce po ní, kdy nesmíte pracovat, nemáte nárok na pořádnou nemocenskou a musíte platit nájem. Rodiče mi pomoct nemohli, sami měli co dělat. Byl jsem v pasti.
A tak jsem udělal to, co jsem musel. Na jednom internetovém inzertním portálu jsem si založil diskrétní profil. Nabízel jsem „společnost pro osamělé dámy i pány“. Byl jsem mladý, vypadal jsem dobře. Ozvali se téměř okamžitě.
Ten rok byl jako ve snu, nebo spíš v noční můře. Naučil jsem se oddělit hlavu od těla. Tělo vykonávalo práci, hlava byla někde jinde. Vzpomínám si na ty luxusní hotelové pokoje, na starší, osamělé ženy, které si chtěly spíš povídat, i na nervózní, ženaté muže, kteří se báli vlastního stínu. Nebylo to o vášni, nebylo to o touze. Bylo to o penězích. Byla to práce. Práce, kterou jsem si neužíval, ale která mi umožnila zaplatit nájem a přežít to období, kdy jsem nemohl dělat nic jiného.
Někteří lidé, když se dozví, že jsem spal i s muži, se mě ptají, jestli jsem teď gay. Upřímně? Je mi to úplně jedno. Je to jen nálepka. Jsem šťastný s tím, kým jsem, a přijímám to. Ten rok mě naučil, že škatulky jsou k ničemu. Důležité je jen přežít a zůstat sám sebou, i když děláte věci, které byste si nikdy nepředstavovali.
Operace se povedla. Zotavil jsem se. Dostudoval jsem. A už nikdy jsem se k téhle „práci“ nevrátil. Ale to, co jsem se o sobě a o lidech v tom roce naučil, to mi už nikdo nevezme. A i když to nebylo hezké, nelituju toho. Protože díky tomu jsem tady. A konečně můžu dýchat.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
