Článek
Celé to téma mi prostě přerostlo přes hlavu. Bylo to moc velké, moc neuchopitelné. Nevěděl jsem, kde začít. A tak jsem to odkládal. Zítra. Příští týden. Po víkendu. Pořád dokola. Ten tichý, opovržlivý hlas v mé hlavě mi nedovolil požádat o pomoc. „Jak ubohé,“ říkal. „Každý jiný student to zvládne napsat, ale ty potřebuješ pomoct? Prostě sklop hlavu a makej.“ Ale já nemakal. Byl jsem paralyzovaný.
Když zbýval poslední den, neměl jsem nic. Absolutně nic. A tak jsem udělal tu nejhloupější a nejzbabělejší věc v mém životě. Našel jsem na Googlu nějakou starou diplomku, která se mému tématu podobala, a strávil noc tím, že jsem v ní měnil slova a věty tak, aby to vypadalo jako moje práce. Myslel jsem, že to projde. Neprošlo. Za pár dní mám „disciplinárku“ a nevidím jiný výsledek, než že mě vyhodí. Bez titulu, bez budoucnosti.
Nikomu jsem to neřekl. Jen jedné paní na Lince důvěry, protože jsem nevěděl, komu jinému zavolat. Ale ani ona nevěděla, co na to říct. Nedivím se jí. Co se na to taky dá říct? Že jsi totální idiot? Jak to, že jsi v žádné fázi nikoho nepožádal o pomoc? Proč jsi jediný člověk na světě, který si, kurva, nedokáže napsat vlastní diplomku?
Stydím se. Tak strašně moc se stydím. Nemůžu to říct kamarádům. Na vysoké se sice paří a užívá si, ale mám pocit, že je to postavené na nepsané dohodě, že si to všichni můžou dovolit, protože zároveň tvrdě makají. Já tuhle dohodu porušil. Jsem podvodník a nemůžu se k tomu přiznat.
Ale tenhle stud je ničím ve srovnání se studem, který cítím vůči rodičům. Děsím se okamžiku, kdy jim to budu muset říct. Celý život mě jen podporovali. Jsou to úžasní lidé. Tolik mi toho dali, tolik toho obětovali, abych měl dobré vzdělání. A já jim za to všechno plivnul do tváře. Stydím se za to, že jsem jejich syn.
