Článek
Jako trauma se označuje moment, kdy jsou lidé vystaveni extrémnímu strachu, ztrátě kontroly a bezmoci. Tento stresující prožitek narušuje integritu tělesnou i duševní. Zcela proto přesahuje běžnou zkušenost. Postižený se na takovou tíživou situaci nemůže žádným způsobem připravit a není schopen extrémní bezmoc zpracovat. Dochází k relativizaci dosavadních hodnot.
Způsobit tento stav může jedna událost, případně i několik opakovaných. Zdrojem traumatu nemusí být jen vnější událost, ale také prožitek z minulosti. A to zejména takový, který byl prožit v nejcitlivějším, raném období života. Poměrně často se trauma odehrává v rodinném a blízkém sociálním prostředí.
Zásadní problém spočívá také v tom, že dítě mohou traumatizovat nejen na první pohled závažné katastrofické události, ale i zdánlivě neškodné situace, které vedou k negativním emocím. Zranitelné a náchylné k přetížení jsou zejména menší děti.
Vznik psychického traumatu je dáván do souvislosti s aktivací tzv. systému přežití. Mozkové struktury amygdala a talamus spouští reakci, která jedinci zajišťuje právě přežití. Tou může být útok, útěk nebo tzv. zamrznutí.
Pakliže není možná žádná z těchto reakcí, nastává tzv. dezorganizace obvyklé odpovědi organismu na nebezpečí. Jednoduše řečeno, k traumatu dochází, pokud přirozené mechanismy aktivované k záchraně selhaly. Traumatické události vyvolávají hluboké a trvalé změny v oblasti fyziologické, emoční i kognitivní. U dětí podle psychiatrů dokonce mění vývoj mozku.
Zotavení z traumatu není jednoduché, ale je možné. Vyžaduje se psychoterapie. K léčbě traumatu se užívá zejména kognitivní procesní terapie, kongnitivně behaviorální terapie a expoziční terapie.
Co je nejčastějším traumatem dětského věku
Dítě je z podstaty pružnější, poddajnější, ale ve svém vnímání též ovlivnitelnější, a tím i zranitelnější než dospělý jedinec. Traumatem mohou být pro dítě samozřejmě i závažné zkušenosti jako válka, teroristický útok, přírodní katastrofa, požár, tragická nehoda včetně autonehod, znásilnění, únos, mučení, ale i vlastní vážná nemoc. V případě dětí však k jejich ohrožení nemalou měrou přispívá křehkost a nestabilita rodiny.
Jako trauma mohou být prožívány různé typy ztrát. Typicky se proto v rodinném prostředí jedná o ztrátu citové vazby. Zcela zásadní je pro zdárný vývoj dítěte především kvalita citové vazby s primární osobou (matkou), ale i jinými členy rodiny. Docházet může i k tomu, že je domov nestabilní a pečující osoby se střídají. I zdánlivě banální projev, jakým je změna bydliště, tak v konečném důsledku může k traumatizaci vyústit.
Trauma, které člověk prožije ve vztahu s druhou osobou, je označováno jako interpersonální. Do této kategorie se řadí kromě zanedbávání v dětském věku i zkušenost s týráním (psychickým i fyzickým včetně domácího násilí) a zneužíváním. Podobně k závažným traumatizujícím prožitkům náleží úmrtí blízké osoby. Traumatické mohou ovšem být pro dítě také neshody s partnerem rodiče.
Specifický okruh rizikových jevů utváří obavy ze ztráty zdraví. Zdrojem traumatizace se rovněž může stát v těchto případech vážná nemoc pečující osoby nebo její psychická porucha. Traumata dětského věku mohou také být spojena s vlastním zdravím, a to konkrétně s bolestivými zákroky z oblasti zdravotní péče.
Dalším faktorem podmiňujícím rozvoj traumatu se mohou stát i vrstevníci dítěte. Typickým příkladem je šikana ve školním kolektivu. Kromě toho se může dítě setkat i s agresivitou u sourozence, často jsou tímto chováním zasaženy zejména mladší děti.
Jaký vliv má v dětství prožité trauma na dospělý život
U dětí, jejichž emoční potřeby nebyly adekvátně naplněny, se může objevit obtížnější zvládání životní zátěže a stresu. Náchylné jsou vlivem traumatizace k rizikovému chování a psychickým poruchám, jako jsou deprese, úzkosti, závislosti na alkoholu a drogách, disociativní poruchy a posttraumatická stresová porucha. Mohou se stávat jak obětí šikany nebo se naopak sami dostávají do role agresorů a snáze podléhají i rizikovém chování vrstevníků.
Interpersonální trauma rovněž ovlivňuje sebepojetí člověka, jeho přesvědčení o druhých lidech a významně se podepisuje na vztahové vazbě, kterou si člověk s ostatními lidmi vytváří. Tito lidé mohou mít sklony k antisociálnímu jednání (agresivita, krádeže, sexuální delikty). Dospělý jedinec trpí zmateným obrazem sebe sama, narušeným pocitem kontinuity a celistvosti sebe a života. Lidé s vývojovým traumatem se nemohou se bezpečně vztahovat k nikomu a žijí v permanentní citové nestabilitě a nejsou též schopni regulovat stres.
V krajním případě může traumatizace vést i k trvalým změnám osobnosti. Postižený také může mít sebevražedné sklony. Psychická bolest může být pro řadu lidí mnohem nesnesitelnější než ta fyzická, varují odborníci. Často tak tito jedinci nemají vyloženě v úmyslu připravit se o život, ale chtějí se primárně zbavit svého utrpení a jednoduše nevidí jiné východisko.
Traumata z dětství mají vliv i na fyzické zdraví, jelikož v dospělém věku způsobují vážná onemocnění. Psychologové prokázali souvislost mezi prožitými traumaty v tomto raném období a rozvojem kardiovaskulárních onemocněními nebo depresí v dospělosti. V krvi těchto jedinců se prokázala přítomnost látek TNF neboli látek imunitního systému a IL-6, což je jeden z proteinů vyráběných leukocyty, které jsou spojené se vznikem zánětlivých procesů, a tím infekcí a kardiovaskulárních onemocnění.
Zdroje
