Článek
Odborně se tímto výrazem označuje akutní těžké zranění, jako je například tzv. polytrauma, což je současné poranění nejméně dvou tělesných systémů, z nichž postižení buď jednoho z nich nebo obou ohrožují základní životní funkce. Nastat toto fyzické poškození může například při závažné dopravní nehodě.
Častěji se tím ale rozumí následek psychicky výjimečné situace. Psychotrauma je vyvolané událostmi, které postiženého člověka zasáhnou a které představují ohrožení života nebo fyzické integrity jeho samého nebo jeho blízkých. To může být, jak uvádí Národní zdravotnický portál, například násilný čin nebo válka.
Nizozemský psychiatr Bessel A. Van der Kolk však ve své publikaci Tělo sčítá rány uvádí, že události způsobující traumatizování nejsou tak výjimečné, jak by se mohlo zdát ze slov výše a konstatuje dokonce, že trauma zažívá každý z nás.
Jako příklady uvádí autor mimo jiné sexuální zneužívání, přírodní katastrofy, ale i životní zklamání. Nemusí se však vždy ani jednat o hraniční zážitek na pomezí života a smrti. Traumatizující může být i zdánlivě všední událost. Jde třeba o invazivní lékařské zákroky, vystavení extrémnímu horku či chladu, pocit nedostatku lásky a opuštěnosti, úrazy, pády, onemocnění provázená vysokými horečkami či nečekaný hluk.
Kdy vzniká trauma
Trauma není nicméně automatickým následkem podobného prožívání. Podle psychologů platí, že všechny traumatické události jsou stresující, ale ne každá stresující událost vyvolá trauma. To vznikne teprve v okamžiku, když člověk nezpracuje emoce, které mu traumatická událost způsobila.
To způsobí jednak nemožnost emoce projevit, což se označuje jako vnější limity, bránit nám v tom mohou ale i vnitřní limity v podobě tzv. emočního odpojení. Tento jev se také v psychologii nazývá jako disociace. Obecně tento fenomén bývá v psychiatrické praxi popisován jako vzájemné oddělení různých mentálních procesů.
Psychiatrie také už na konci 19. století uvažovala o tom, zda je podobný způsob prožívání běžný, nebo se objevuje jen u lidí s psychickou odlišností. Dnes na tuto problematiku nahlížejí odborníci jinak. Neztotožňují ji přímo s prožívajícím, ale konstatují, že disociace jako jev může mít formu jak nepatologickou, tak patologickou.
Nepatologická disociace se odehrává v rovině pohlcení a imaginativního zaujetí, patologická disociace se projevuje zejména amnézií, pocity derealizace, depersonalizace a změnami v prožívání identity.
Jak se trauma projevuje
Trauma přichází náhle a nečekaně. Jeho ničivý účinek spočívá primárně v tom, že nekoresponduje s dosavadní životní zkušeností jedince, zpochybňuje základní životní jistoty a smysluplnost života a světa vůbec.
K příznakům prožitého traumatu patří bezprostředně zejména tzv. hyperexcitace. Ta se projevuje fyzicky jako zrychlení srdečního tepu, zvýšené pocení, studený pot, dýchací potíže (zrychlený dech, mělký dech, dušnost atd.) a svalová tenze. Ve formě psychické má podobu vtíravých myšlenek, překotného myšlení, úzkosti a ustaranosti.
Dále to může být také konstrikce, což je odborný termín pro zúžení. Dochází k němu u tělesných tkání a v přeneseném slova smyslu nastává taktéž při zúžení vnímání. Stejně tak se k dalším projevům řadí již zmíněná disociace, popření a pocity bezmoci, ochromení nebo zamrznutí.
Jako další rané příznaky traumatu se objevují poruchy spánku, noční můry a děsy, omezená schopnost projevovat emoce (například neschopnost milovat nebo plakat), podrážděnost a přecitlivělost na světlo nebo hluk, přehnané emoční a úlekové reakce, prudké změny nálad, zřetelný strach o sebe a o své vlastní zdraví, stud a nízké sebehodnocení nebo snížená schopnost zvládat stres. Stejně tak se mohou vyskytovat tzv. flashbacky neboli znovuprožívání traumatu v mysli.
Jaké jsou následky traumatu
Následky prožitého traumatu proto mohou být značně různorodé. Vyskytovat se může pouze krátkodobá či protahovaná reakce. V některých případech ale může tato zkušenost vést dokonce k poznamenání vývoje osobnosti jako takové, což také může způsobit trvalé osobnostní změny. Trauma v zásadě může ovlivnit jedince na dlouhé roky, aniž by si toho byl vědom.
U postiženého může vypuknout i posttraumatická stresová porucha. Ta je zařazena mezi úzkostné poruchy, které jsou způsobeny stresem. Obvyklým spouštěčem je podle psychologů zejména traumatizace trvající po delší časový úsek.
Jedná se tak o opožděnou nebo prodlouženou reakci na velkou zátěž nebo ohrožení. K typickým projevům patří derealizace neboli pocit, že člověk sám, věci kolem něj nebo jeho zážitky nejsou reálné. Dále je to depersonalizace, kdy postižený trpí pocitem, že není sám sebou. Stejně tak dochází ke změně vnímání a prožívání času.
V etiologii posttraumatické stresové poruchy sehrávají podle odborníků krom prožitého traumatu roli rovněž environmentální faktory v době kolem traumatické události a predisponující faktory, které mohou být v premorbidní osobnosti (osobnost před začátkem nemoci a její vlastnosti) a její biologické výbavě.
K dalším možným následkům traumatizace patří panická porucha, úzkost a fobie, rizikové chování (vyhledávání nebezpečných situací), nejrůznější závislosti (na jídle, alkoholu, drogách, vztazích, nakupování), zapomnětlivost, promiskuita nebo naprostý nezájem o sex.
Jak se vypořádat s traumatem
Již prožitou traumatizující událost ze života odstranit samozřejmě nelze. S traumatem je ale možné pracovat. Dochází tak k určitému „přeprogramování“ zažitých vzorců, díky čemuž je člověk i po takto výrazně prožité psychické zátěži schopen následně plnohodnotného života. Doba potřebná pro zpracování je podle MUDr. Mariana Korandy, který působí jako primář Psychiatrické nemocnice v Písku, asi půl roku až dva roky.
S tímto prožitkem se zasažený člověk může snažit pracovat i sám. Doporučeno je po prožitém traumatu věnovat se pohybu, pěstování společenských interakcí a péče o nervový systém. To především zahrnuje techniky jako vědomé dýchání nebo tzv. uzemnění. Dále je nutné dodržovat obecné zásady zdravého životního stylu (správná životospráva, dostatek spánku a odpočinku, využívání relaxačních technik a absence alkoholu a drog).
V případě, že se stav postiženého nelepší, je nutné konzultovat jej s odborníkem. Existuje hned několik druhů terapií vhodných pro odstranění dopadů tohoto problému. Řadí se k nim somatické prožívání či kognitivně-behaviorální terapie. Výsledkem psychoterapeutického procesu by pak mělo být přijetí traumatické události.
Obtížná je podle odborníků terapie u pacientů trpících posttraumatickou stresovou poruchou. I v tomto případě se používají různé terapeutické metody, jako je opět kognitivně-behaviorální terapie či skupinová psychoterapie. Součástí léčby je rovněž psychofarmakoterapie.
Zdroje:
VAN DER KOLK, Bessel A. Tělo sčítá rány: jak trauma dopadá na naši mysl i zdraví a jak se z něj léčit. Pod povrchem. V Brně: Jan Melvil, 2021. ISBN 978-80-7555-130-6.
