Článek
Chtěla jsem zažít dobrodružství, poznat jinou kulturu, a hlavně, najít tu Annu, kterou jsem někde cestou ztratila. Představovala jsem si, že prozření přijde v tichu nějakého ášramu nebo při pohledu na majestátní Tádž Mahal. Místo toho přišlo v té nejhlučnější, nejchaotičtější a nejděsivější tržnici, jakou jsem kdy zažila.
Byl to můj třetí den v Indii. Rozhodla jsem se, že se vrhnu do víru velkoměsta a navštívím slavnou tržnici Chandni Chowk ve starém Dillí. Od prvního momentu to byl absolutní útok na všechny smysly. Vzduch byl těžký směsicí vůní koření, smaženého jídla, kadidla a výfukových plynů. Všude kolem mě byly barvy – sytě barevná sárí, hromady květin, pyramidy koření. A ten zvuk. Neustálé troubení tuk-tuků, křik prodavačů, cinkání zvonků z chrámů. Bylo to opojné a fascinující.
Proplétala jsem se úzkými, přeplněnými uličkami, fotila jsem a nasávala tu neuvěřitelnou atmosféru. Zabočila jsem do jedné uličky, pak do další, která vypadala ještě zajímavěji. A pak, najednou, mi to došlo. Byla jsem ztracená. Naprosto a beznadějně ztracená. Každá ulička vypadala stejně. Všude byly davy lidí, kteří se tlačili jeden přes druhého. Vytáhla jsem mobil, ale signál tam nebyl.
A tehdy to začalo. To opojení se změnilo v úzkost. Ta fascinující směsice vůní mi najednou začala být odporná. Ten hluk byl ohlušující. Měla jsem pocit, že se na mě ty davy lidí tlačí, že nemám kam utéct. Srdce se mi rozbušilo tak, že jsem ho slyšela v uších. Začalo se mi špatně dýchat. Měla jsem pocit, že se udusím, že omdlím. Popadla mě panická ataka.
Svět se se mnou točil. Zoufale jsem hledala nějaké klidné místo, nějaký únik. Zahlédla jsem malý, špinavý schod u zavřeného obchůdku. Prodrala jsem se k němu a doslova jsem se na něj zhroutila. Dala jsem si hlavu mezi kolena a snažila se dýchat. V hlavě mi běžela jediná myšlenka: „Co tady proboha dělám? Jsem tak hloupá. Měla jsem zůstat doma, ve svém bezpečném, nudném životě.“ Nikdy v životě jsem se necítila tak sama a tak vyděšená. Moje velké dobrodružství se změnilo v noční můru.
Seděla jsem tam asi deset minut. Plakala jsem a třásla se. Ale pak, jak ta vlna paniky pomalu odeznívala, se stalo něco zvláštního. Zůstala jen obrovská únava. A s tou únavou přišel i zvláštní klid. Přestala jsem bojovat. Přestala jsem se snažit zorientovat a najít cestu zpět. Prostě jsem přijala fakt, že jsem ztracená. A že to je v pořádku.
Zvedla jsem hlavu. A poprvé za ten den jsem se opravdu dívala. Ne jako turista, který si fotí exotické výjevy. Ale jako pozorovatel. Viděla jsem starou ženu, která s úsměvem prodávala věnce z měsíčků. Viděla jsem malého chlapce, který si hrál s kusem klacku. Slyšela jsem smích z nedalekého stánku s čajem. Ten chaos kolem mě byl pořád stejný, ale já jsem byla jiná. Ten strach zmizel. A nahradil ho klid a zvláštní pocit sounáležitosti.
Došlo mi, že ta panika nepramenila z toho, že jsem se ztratila v tržnici. Pramenila z toho, že jsem se snažila mít všechno pod kontrolou. Že jsem se snažila naplánovat i své „nalezení sebe sama“. Ale to takhle nefunguje. Ta cesta za mým novým já nemohla začít, dokud jsem se nevzdala té staré Anny, která potřebovala mapy, plány a jistoty. Musela jsem se nejdřív ztratit, abych se mohla najít.
Nakonec jsem vstala a prostě jsem šla. Bez cíle, bez mapy. Jen jsem šla za nosem. A asi po půl hodině jsem se vynořila na velké, rušné ulici, kterou jsem poznávala. Našla jsem cestu zpět do svého hostelu.
Ten den jsem v Indii neviděla žádnou velkolepou památku. Ale zažila jsem ten nejdůležitější moment celé mé cesty. Nezměnil mě pohled na Tádž Mahal. Změnila mě panická ataka na špinavém schodě uprostřed nejchaotičtější tržnice světa. Naučila mě, že skutečná síla není v tom, mít všechno pod kontrolou, ale v tom, umět se kontroly vzdát. A že někdy ta nejlepší cesta za poznáním nevede přes klidná meditační centra, ale přes srdce vlastního strachu.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
