Článek
Ráno mu ukážu pozitivní test, on mě obejme, rozpláče se a od té chvíle se o mě bude starat jako v bavlnce. Budeme spolu ležet na gauči a hladit bříško. Místo toho mě tehdy jen suše vyslechl, kývl a odešel na noční.
Byla jsem v šoku. Myslela jsem, že to jen zpracovává. Ale dny plynuly a nic se neměnilo. Mluvil se mnou, jen když musel. Stroze. Věcně. Žádná otázka, jak se cítím, žádný dotek na břicho, žádná radost.
Můj muž mě ignoroval celé těhotenství.
Ticho mezi námi
Ze začátku jsem si to omlouvala. „Je to velký šok.“ „Má toho hodně v práci.“ „Potřebuje čas.“ Ale čas plynul. Týdny se změnily v měsíce a on byl pořád stejně chladný. Nepřišel na jediný ultrazvuk. Nikdy se nezeptal na jméno. Když jsem mu ukazovala snímky z kontroly, jen kývl a řekl: „Hlavně ať je zdravé.“
Byli jsme jako spolubydlící. Já rostla, on mlčel. A já jsem v sobě bojovala s obrovským pocitem zrady.
Když mě večer bolely záda, seděla jsem sama na zemi a opírala se o postel. Když mě ráno chytaly nevolnosti, běžela jsem na záchod a on odešel bez slova do práce. Nikdy se nezeptal, jestli něco nepotřebuju. Připadala jsem si jako svobodná matka ještě dřív, než jsem porodila.
Co se to stalo?
Před těhotenstvím jsme byli šťastní. Ne dokonalí, ale měli jsme se rádi. Smáli jsme se, jezdili na výlety, plánovali budoucnost. Nebyli jsme na dítě připravení. Ale kdo je?
Jenže on jakoby zmizel. Emočně i fyzicky. Sám mi to nikdy nevysvětlil. Když jsem se ptala, řekl jen: „Nech to být, zvládneme to.“
V 8. měsíci jsem to už nevydržela a odstěhovala se k mamce. Bez hádky, bez dramatu. Řekla jsem, že mi jeho chování ubližuje a že potřebuju někoho, kdo se mnou bude alespoň mluvit. Jen pokrčil rameny.
Porod – a nový člověk
Porod byl těžký, ale zvládla jsem ho. Sama. On dorazil až hodinu po narození. A tehdy… se něco změnilo.
Viděla jsem to v jeho očích, když poprvé uviděl naši dceru. Ne mě – ji. Podíval se na to malinké klubíčko a najednou plakal. Bez hrdosti, bez studu. A pak se rozmluvil. O všem.
O tom, že se bál. Že měl hrůzu z toho, že bude špatný otec. Že zklame mě i dítě. Že když jsem mu řekla o těhotenství, měl chuť utéct. Ale neutekl – zůstal, i když se cítil úplně bezmocný. A jeho způsob, jak se s tím vyrovnával, bylo ticho.
„Promiň,“ řekl mi. „Byl jsem srab.“
Dnes…
…dnes je ten nejlepší táta, jakého si dovedu představit. Vaří kaše, přebaluje, hraje si, chodí na procházky s nosítkem. A ano – trochu se tím i chlubí. V práci ukazuje fotky, říká, že si dcerka bez něj nedá ani lžičku, sdílí každou kresbičku na Instagramu.
Někdy ve mně pořád zůstane ten stín: „A kde jsi byl, když jsem brečela nad vanou?“ Ale pak se podívám, jak ji večer uspává, jak jí šeptá pohádky – a ten stín zmizí.
Ne všichni muži zvládají těhotenství žen svých životů. Ne každý dokáže být oporou v době, kdy je to nejvíc potřeba. Ale někdy se z těch nejslabších partnerů stanou ti nejsilnější rodiče.
A i když jsem ho tehdy skoro opustila, dnes jsem ráda, že jsem počkala.
