Článek
Auto jsem vždycky bral jen jako prostředek z bodu A do bodu B. Neřešil jsem značky, koně pod kapotou ani to, jestli je lak perleťový nebo matný. Prostě a jednoduše – jezdí to? Super. Nejezdí to? Zajedu do servisu. Anebo spíš zavolám odtah.
To se přesně stalo před dvěma lety. Moje staré auto, které jsem dostal po tátovi, jednou ráno nenastartovalo. Žádné cvakání, žádné snahy motoru o probuzení – naprosté ticho. Zkusil jsem baterii, pojistky, i pár nepublikovatelných slov. Nic. Nakonec jsem zavolal známého mechanika, se kterým jsme si tykali už léta. Přijel, podíval se, zvedl obočí a bez okolků pronesl:
„Tohle je mrtvý, kámo. Totální šrot. Maximálně na náhradní díly, a i ty budou víc rez než kov.“
Musím přiznat, že mě to zamrzelo. Ne proto, že bych měl k autu citový vztah, ale přece jen – bylo to naše rodinné auto. Táta s ním jezdil přes dvacet let. Renault 4 GTL z roku 1983. Světle zelený, se světlejší kapotou, protože ji táta v devadesátém pátém měnil po střetu se srncem. Interiér byl směsí praskající koženky, zatuchliny a dětských samolepek. Zvenku rezavé okraje a nalomené zpětné zrcátko. Zkrátka takový „dinosaurus na kolech“.
Mechanik mi nabídl, že ho může odtáhnout do šrotu. Cenu neřekl, jen mávl rukou. Prý se to dnes váží na kila.
Řekl jsem mu, ať mi dá pár dní. Ne snad proto, že bych mu nevěřil, ale chtěl jsem si zjistit, jestli bych s tím nemohl udělat něco víc. Možná prodat nějakému bastlíři, který si z toho vezme světla, volant, nebo aspoň rádio.
Ten večer jsem zkusil napsat inzerát. Nic složitého. Pár fotek, upřímný popis – „auto nejezdí, silně zkorodované, vhodné pro kutila nebo na náhradní díly“. A pak jsem přidal jednu větu, která všechno změnila:
„Původní Renault 4 GTL, zachovalý interiér, originál z roku 1983.“
Během tří dnů se mi ozvali čtyři lidé. Dva z nich jen smlouvali a zkoušeli cenu srazit na úroveň šrotu. Jeden chtěl přijet z Polska, ale nakonec se odmlčel. A pak napsal on — muž jménem Richard, velmi zdvořilý, stručný a bez váhání napsal:
„Pokud to opravdu je GTL z 83, přijeďte do Prahy. Zaplatím na místě. Cena dohodou.“
Znělo to až podezřele. Ale když jsem ho druhý den potkal, pochopil jsem. Richard byl sběratel starých francouzských aut. Renault 4 měl doma už tři. Ten můj byl podle něj unikátní – původní lak, ještě originální palubní deska, a hlavně, jak řekl s leskem v očích: „Má tu krásně oprýskanou kapotu, to je jako jizva na rytíři!“
Prošel se kolem auta, nahlédl dovnitř, pohladil volant jako ztraceného kamaráda a bez zaváhání řekl:
„Dám vám 410 tisíc korun. Hned teď. Jen mi napište, že ho stahuji z provozu a nebudete za nic zodpovědný.“
Zamrkal jsem. Myslel jsem, že slyším špatně. Oprýskaný Renault, který mi mechanik označil za totální šrot, měl najednou hodnotu jako nové SUV. Nemusel jsem dlouho přemýšlet.
Předal jsem mu papíry, klíče a potřásli jsme si rukou. Odjel s autem na přívěsu a já zůstal stát na parkovišti jako někdo, kdo právě vyhrál v loterii, aniž by si koupil los.
Mechanik mi druhý den volal: „Tak co, máme ten šrot odvézt?“
„Ne, díky. Už se prodal,“ odpověděl jsem.
„Za kolik?“
„Za víc, než máš na účtu,“ řekl jsem a položil.
Možná jsem tichý, možná nerozumím autům, ale v ten moment jsem věděl jedno: každý šrot je šrot jen pro toho, kdo v něm neumí vidět příběh.
