Článek
Už od školky patřily pastelky a fixy k jeho běžné výbavě, a když jsme mu k pátým narozeninám koupili jeho první akvarely, byl v sedmém nebi. Maloval hlavně auta, dinosaury, někdy vesmírné lodě. Nic neobvyklého. Normální kluk s bujnou fantazií.
Až do jednoho dne, kdy si přinesl domů kresbu, kterou nešlo jen tak přejít.
Byla to ženská tvář. Jemné rysy, krátké tmavé vlasy, smutné oči. Detaily neuvěřitelně propracované na to, že mu bylo teprve osm. Ani ne tolik výtvarně – ale emocionálně. Tvář na papíře něco vyzařovala. Tíhu. Ztrátu. Lásku? Sama jsem to nedokázala přesně pojmenovat. Jen mi běhal mráz po zádech, kdykoli jsem se na ni podívala.
„Kdo to je, Adame?“ zeptala jsem se co nejklidněji.
„Já nevím,“ pokrčil rameny a zhluboka si srknul čaje. „Ale pořád ji vidím, mami. Ve snech. Stojí u postele a usmívá se.“
Nejprve jsem si myslela, že si vymýšlí. Děti mají bujnou představivost, někde ji mohl zahlédnout v televizi nebo v knížce. Ale problém byl v tom, že tu tvář kreslil znovu. A znovu. A pokaždé byla skoro stejná – s drobnými změnami: jiné oblečení, jiný úhel, ale stejný pohled. Ten, co se mi každou noc vracel ve snech.
Začalo mě to znepokojovat. Mluvila jsem s jeho učitelkou výtvarné výchovy, jestli si nevšimla něčeho zvláštního. Jen se usmála: „Má velkou představivost. A cit. Je v tom něco krásného.“
Byla jsem ale jediná, komu se ten výraz v očích zdál… známý.
Jednoho dne Adam onemocněl. Horečka, třes, bolesti hlavy. Zpočátku jsme to přisuzovali viróze. Ale pak začal mluvit ze spaní. Nesouvislé věty, jména, která jsme neznali. A pořád znovu to samé:
„Neplač. Já tě najdu. Tentokrát už ano.“
Do nemocnice jsme jeli se strachem. Nejen kvůli zdravotnímu stavu – ale kvůli tomu, co jsme cítili hluboko uvnitř. Něco se blížilo. Něco, co jsme nemohli zastavit.
Na dětském oddělení ho napojili na kapačku a poslali mě, abych si na chvíli odpočinula. Seděla jsem na plastové židli na chodbě a snažila se nesesypat. Vedle mě plakala malá holčička a její tatínek se ji snažil rozptýlit hrou na mobilu. Měla na hlavě šátek – a náhle se zvedla a šla si sednout ke dveřím naproti.
Tam seděla žena.
Tmavé vlasy. Jemné rysy. Smutné oči.
Tělo se mi napjalo. Žaludek se stáhl. Nemohla jsem se pohnout. Sledovala jsem ji jako omámená. Vypadala přesně jako ta tvář z Adamových obrázků. Naprosto. Jako kdyby vystoupila z papíru.
Zvedla oči a naše pohledy se střetly. A v ten moment se pousmála. Tím klidným, smutným způsobem, který jsem už znala.
„Omlouvám se,“ řekla jsem po chvíli, „nevím, jestli se známe, ale…“
Usmála se. „Já jsem Klára. Můj syn tu leží. Je v těžkém stavu. Leukémie.“
„Je mi to líto…“
„To nic,“ kývla klidně. „Už jsme spolu hodně zažili. I když…“
Odmlčela se.
„Mám pocit, že jsme se už někdy viděly,“ dodala tiše.
Zatajila jsem dech. Protože já měla ten pocit taky. Ale nejen to. Věděla jsem, že Adam ji kreslil. Její tvář, její oči. Ale jak?
Zavolala jsem Adama, když se druhý den cítil lépe. Přinesla jsem mu skicák.
„Adame, nakresli tu paní, co jsi mi ukazoval předtím. Tuhle, co jsi říkal, že ji vídáš ve snech.“
Vzal tužku. Kreslil potichu, soustředěně. A pak obrázek otočil.
Byla to Klára. Bez debat. A když jí kresbu ukázal, rozplakala se.
Řekla, že její druhý syn zemřel při porodu. Nikdy ho neviděla. Ale celou dobu věřila, že ho někde ztratila, ne nadobro. Že někde na světě… je.
A když Adam šeptl: „Neboj se. Já tě našel,“ neudržela jsem slzy.
Nevím, co přesně se stalo. Jestli byl Adam tím dítětem, které přišlo znovu. Nebo jestli jejich duše byly nějak propojené. Neumím to vysvětlit. A vlastně už ani nechci.
Klára za námi občas přijde. A Adam se na ni usmívá zvláštním způsobem. Ne jako na cizího člověka. Ale jako na někoho, koho zná dávno, dřív, než vůbec mohl.
A když se někdy zeptá: „Mami, myslíš, že se lidi můžou najít i napodruhé?“
Jen ho pohladím po vlasech a řeknu:
„Když opravdu chtějí, Adame… tak ano.“
