Článek
Dovolené jsem trávila spíš u rodičů na chalupě než na exotických místech. Ale tenhle rok jsem si řekla, že je čas něco změnit. Rezervovala jsem si letenku do Barcelony – sama. Po třiatřiceti letech jsem se rozhodla zažít, jaké to je nebýt pořád „dcera“, „kolegyně“, „ta spolehlivá“ – ale prostě já.
Na letišti jsem byla dvě hodiny před odletem, jak se patří. Seděla jsem u brány a popíjela kávu, když ke mně přišla postarší žena. Měla elegantní šedé vlasy, perlové náušnice a výraz, který byl směsicí údivu a dojetí.
„Eliško?“ zeptala se tiše, skoro až nesměle.
Podívala jsem se na ni a zavrtěla hlavou. „Promiňte, já nejsem Eliška.“
Usmála se rozpačitě. „Omlouvám se, já… vy vypadáte úplně stejně. Jako ona. Jako moje neteř. Myslela jsem, že jste to vy.“
Zase jsem zavrtěla hlavou a usmála se. Ale v tu chvíli mě polil zvláštní pocit. Neuměla jsem to vysvětlit – něco na jejím výrazu, něco v očích, ve způsobu, jakým se na mě dívala, mě zasáhlo.
Let proběhl v klidu. Ale její slova mi zůstala v hlavě.
„Vypadáte úplně stejně. Jako ona.“
Po návratu jsem se rozhodla, že se podívám do starých fotoalb. Zajímalo mě, jestli v rodině nebyla nějaká „Eliška“, o které jsem nikdy neslyšela. Maminka zemřela před dvěma lety a táta se o minulosti nerad bavil. Ale doma zůstal starý kufr s fotografiemi, dopisy a doklady.
A právě tam jsem našla jednu starou černobílou fotografii. Na zadní straně bylo napsáno „Eliška, 1964“. Byla jsem v šoku. Dívka na fotce vypadala jako já. Ne trochu. Ale úplně. Jako bych se dívala do zrcadla.
Začala jsem pátrat víc. Našla jsem rodný list Elišky. Byla narozená o dvacet let dřív než já – a její matka se jmenovala stejně jako moje babička. Ale nebyla tam uvedená žádná zmínka o otci.
Spojila jsem si to dohromady. Eliška musela být sestra mé matky. Nikdy o ní ale nemluvila. A pak jsem našla starý dopis, psaný babiččiným rukopisem.
„…musela jsem ji dát pryč. Tvůj otec by mě opustil. Neměli jsme tehdy jinou možnost. Každý rok jí píšu k narozeninám, i když nevím, kam to poslat.“
Dívala jsem se na dopis a pochopila jsem, že jsem celý život nevědomky nosila v sobě otisk někoho, koho moje rodina zamlčovala. A právě ta žena na letišti – to musela být Eliščina teta. Poznala ve mně tvář, kterou už dávno neviděla. Tvář, která byla vymazána z paměti rodiny, ale zůstala v genech.
Dnes mám doma kopii té fotky v rámečku. A vedle ní dopis, který jsem napsala – ale ještě neodeslala. Je adresovaný Elišce. Neznám její adresu. Ale věřím, že se mi ji jednou podaří najít.
