Článek
Ale tehdy jsem letěla služebně do Bruselu – krátký dvoudenní pobyt, prezentace pro klienty, návrat druhý den večer. Rutina. Žádné drama.
Až na to, že se stalo něco, co si dodnes neumím vysvětlit.
Byla jsem na letišti, prošla kontrolou a čekala u gatu. Kolem spousta lidí, klasický šum, nikdo si nikoho nevšímal. A pak ke mně přišel muž. Asi čtyřicet let, dobře oblečený, ale nijak nápadný.
Usmál se a klidně řekl:
„Ahoj, Sára.“
Zarazila jsem se. Jmenuju se Andrea. Sára bylo jméno, které mi říkával můj dědeček, když jsem byla malá. Nebyla to přezdívka ani běžné oslovení – spíš rodinný vtip. Pocházelo z nějaké staré pohádky, kterou mi kdysi četl. Nikdo jiný to jméno nepoužíval. Nikdy.
Zvedla jsem oči a řekla:
„Promiňte, asi si mě s někým pletete.“
Muž se usmál, skoro smutně.
„Ne, nepletu.“ A odešel.
Zůstal po něm jen pach kolínské a naprosto iracionální pocit, že někdo právě otevřel dveře do něčeho, co jsem měla dávno zavřené.
Celý let jsem o tom přemýšlela. Vyloučila jsem náhodu – to jméno nešlo jen tak odhadnout. Nebylo ani na mých sociálních sítích. Ani v e-mailech. Nikde.
Začala jsem zkoumat, jestli ho neznám – fotka na letišti, popis, pokus najít ho přes aplikace nebo záznamy. Nic.
A tak jsem udělala něco, co bych normálně neudělala – začala jsem se ptát v rodině. Zeptala jsem se mámy, proč mi děda říkal Sára. Nejdřív zaskočena. A pak se zamyslela.
„To ti nikdy neřekl? Sára byla jeho sestra. Zemřela v devíti letech. Měl ji strašně rád. Mluvil o ní málo. Ale jednou řekl, že mu tě trochu připomínáš.“
To mi nikdy nikdo neřekl. Nevěděla jsem, že měl sestru. Neznala jsem její jméno. A najednou se v hlavě rozsvítila červená kontrolka.
Ten muž to věděl. Věděl něco, co neměl jak vědět.
Uplynulo několik týdnů. Uklidnila jsem se. Třeba to byla jen zvláštní náhoda. Anebo někdo, kdo znal dědu. Třeba někdo z jeho dávné minulosti. Nebo šifra, kterou pochopil jen on.
A pak mi přišla pohlednice. Bez zpáteční adresy. Jen černobílá fotka nějakého města. A na druhé straně:
„Některá jména se nikdy neztratí. Děda by byl rád.“
Dodnes nevím, kdo to byl. Ani proč to udělal. Ale něco ve mně se tím setkáním změnilo.
Možná existují lidé, kteří nepřicházejí proto, abychom jim rozuměli. Ale abychom si vzpomněli.
A možná některá tajemství nečekají na odpovědi – jen na to, až je někdo zase vysloví.
