Článek
Na ten večer jsem si vzala nové šaty, nalíčila se po delší době trochu výrazněji a vzala s sebou fotku z maturáku.
Deset let. Tolik času uběhlo od chvíle, kdy jsme naposledy seděli v jedné lavici, šeptali si při písemkách a plánovali, co bude po.
Maturitní sraz měl být oslavou vzpomínek.
Ale od prvních minut bylo něco jinak.
Přišla jsem mezi prvními.
Na baru stála Hanka, naše třídní veselá duše. Když mě uviděla, její úsměv se zadrhl.
„Ahoj… to je super, že jsi tady,“ řekla pomalu.
Objala mě, ale trochu váhavě.
Pak přišli další.
Míša se mi vyhnula pohledem.
Petr se usmíval přehnaně, jakoby nervózně.
Celkově byla atmosféra podivně napjatá, přitom se všichni snažili chovat normálně.
A já jsem se začala ptát:
Proč se ke mně chovají, jako bych udělala něco strašného?
Vzpomínky se mi začaly v hlavě míchat.
Maturovala jsem s nimi, to vím jistě. Ale poslední měsíce před maturitou jsem kvůli psychickým potížím moc ve škole nebyla.
Vybavuju si útržky – jak mi třídní říká, ať si dám čas. Jak mě máma vodí k psycholožce.
A pak už jen samotnou zkoušku a oslavu, která byla… mlhavá. Víc než by měla být.
Tehdy jsem si říkala, že to byl stres.
Ale dnes večer mi docházelo, že možná něco zapomínám.
Večer pokračoval.
Smích, hudba, fotky.
A pořád ten podivný odstup – jako bych byla v jiné verzi reality než ostatní.
Venku na balkoně jsem našla Hanku, jak si zapaluje cigaretu.
„Prosím tě,“ řekla jsem tiše. „Co se děje? Proč jsou na mě všichni tak divní?“
Mlčela dlouho. A pak:
„Ty si… opravdu nic nepamatuješ?“
Zamrazilo mě.
„Ten poslední týden před maturitou jsi přišla do školy a říkala věci, co nedávaly smysl,“ začala pomalu.
„Byla jsi přesvědčená, že tě někdo sleduje. Říkala jsi, že máš důkaz, že někdo z nás něco provedl. Byla jsi… úplně jiná.“
Nadechla se.
„A pak jsi jednou během hodiny vyběhla na chodbu a zhroutila se. Odvezli tě. Od té doby už jsi do školy nepřišla. Maturitu jsi zvládla jindy – soukromě. My jsme měli za to, že… že jsi třeba zapomněla. Nebo že to vytěsnila.“
Ztuhla jsem.
„A co jsem říkala, že se stalo?“
„Že někdo ublížil Báře.“
Bára.
Naše spolužačka, která krátce po maturitě odjela studovat do zahraničí a už se nikdy nevrátila.
Rodiče tvrdili, že přerušila kontakt, že si to přála.
Vždycky mi to přišlo zvláštní – byla otevřená, přátelská, nikdy nemluvila o tom, že by chtěla zmizet.
A najednou jsem si vzpomněla.
Na to, jak za mnou Bára plakala na záchodech.
Jak mi něco říkala.
Jak mi dávala do ruky flash disk.
A pak… prázdno.
Doma jsem celé noci prohledávala staré věci.
Až jsem ho našla. Malý, stříbrný flash disk, zapadlý mezi učebnicemi.
A v něm – složka se jménem Maturita 2013.
Uvnitř bylo video. Rozklepaná nahrávka, na které Bára říká:
„Jestli tohle někdo najde… a mně se něco stane… nebyla to nehoda. Prosím, věřte mi.“
Seděla jsem s tím videem v ruce. Celá se třásla.
Dívala jsem se z okna na ospalé město a poprvé v životě si řekla:
Možná je načase zjistit pravdu.
Nejen o Báře. Ale i o sobě.
Protože někdy trvá deset let, než pochopíte, co se opravdu stalo.
